Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fates Warning - The Spectre Within

Fates WarningThe Spectre Within

Michal Z13.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Druhé album Fates Warning ukazuje jistý posun od heavy metalové inspirace do vod power metalu a vytříbení hráčských schopností. K nalezení je i tenká žíla progresivních prvků. Leč album, stejně jako debut, do dnešních dnů zubu času neodolal, přestože nabízí zajímavější a svébytnější hudbu.

Kdo stojí chvíli opodál… dál netřeba citovati. Fates Warning se proto jali kouti kovový špalek, dokud má správnou teplotu a druhotinu „The Spectre Within“ své albové hierarchie vypalují do vzduchu rok po debutu. Lehký posun lze zaznamenat u zvuku, přesto patina osmdesátek je nesmytelná. Celkově je čistší a do popředí vystupuje i baskytara, jež byla na prvotině slušně ukrytá. Při výjezdech po čtyřech tlustých drátech každému uctívači NWOBHM naskočí Steve Harris. První paralela k faktu, že se stále kouká pod poklici vzorům, avšak netřeba se lekati dříve, než je zdrávo.

 

Velký vývojový posun zaznamenává samotná hudba, alespoň takový dojem může naskočit po vstřebání úvodní skladby. Power metal je stále dominantní, ale dech mu začíná poskrovnu docházet. Skladby bobtnají jako naše severomoravské dálnice, na ploše alba se to naštěstí projevuje v rozsáhlosti kompozic, které si zkusmo osahávají šestiminutové výpovědi. Fates Warning směle přilévají progresivní neotřelé ingredience, z kterých vzniká zajímavý pokrm, jehož chutě byly ve své době vcelku neotřelé. Ihned úvodní skladbu "Traveller In Time" lze označit za odrazový můstek pro příští léta a alba. Klávesy začínají dostávat kousek prostoru, rytmika se osměluje a odpoutává od zaběhnutých stylových klišé a prokousává si cestu kupředu. Kytary na debutu již prokázaly své kvality, nyní složily zkoušku dospělosti společně s vokalistou, který spoutal výškový ječivý vichr do snesitelnějších hladin, které lze přirovnat k mladým verzím Belladony a Dickinsona.

 

Po nadšení z úvodu alba však nadějnost materiálu s dalšími stopami začíná vyčpívat a kvalitativně sklouzávat k prvotině. Po prvotním jásání dochází k vystřízlivění z radosti; ne, zde se zlom kariéry Fates Warning ještě nekoná. Úkrok vzad od solidního novátorského úvodu alba k tuctovějšímu podání power metalu ve střením a cválavějším tempu je mrzutý, přestože skladby mají dobrý feeling, není to prostě ono, to, co by posluchače 100% zaujalo. To, čeho se posluchači dostalo měrou vrchovatou s debutem, tady znovu získává otevřený prostor. Bohužel to jsou obrovské kádě, z jejichž nálevu se loví britské inspirace, které dominují všem aspektům skladeb.

 

V druhé polovině alba se Fates Warning znovu snaží progresivně nadechnout v rozsáhlé kompozici „Pirates Of The Underground“, ale už se jen paběrkuje a skladba tápe a nakonec skončí u heavy power klišé. To je charakteristické pro závěrečné putování deskou, na kterém neshledávám nic obdivuhodného a následováníhodného. Kdo doputoval v řádcích až do tohoto bodu, stejně tak jako na konec alba, dostane bonbonek na takové to domácí rozjímání. Nahrát v roce 1985 dvanáctiminutovou power metalovou epickou suitu "Epitaph" si žádá hodně zdravého a skladatelského sebevědomí. Přestřelka epických ploch s vypjatými šponovkami a do toho potřebný příliv základních ingrediencí z kuchařky železné panny, dala vzniknout skutečnému skvostu dosavadní tvorby mladých Američanů. Výrazně uhrančivá a náladotvorná skladba, bohatá, rozmanitá. Jasný to doklad schopností hudebníků a příslib k věcem příštím. Hudebníci poslední skladbou dokázali, že mají na to jít vlastní cestou a zbytečně nedoutnat zaneseným kouřovodem, bez snahy přetvořit si hudební horizonty k obrazu svému. Objektivně se ještě jedná o snahu značně nevytříbenou, jíž z bot stále trčí nepůvodní sláma, ale začátky a průklesty neprobádaných stezek nebývají jednoduché.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky