Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Feversea - Man Under Erasure

FeverseaMan Under Erasure

Victimer30.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Velmi solidní varianta, jak vyjít ze škatulky post metal jako možný kreativní vítěz a dobrý průvodce.

Naše důvěra v sebe sama se ztratila. Všechno, co jsme kdy znali, bude vymazáno.

 

Feversea je norská post metalová kapela, která v květnu debutovala albem Man Under Erasure. Pojednává o pozici člověka, který je pořád nenahraditelný, ale přitom velmi chybující tvor, jehož činy jej nadále nepředurčují k jedinečnosti. Zůstaly jen poslední zbytky nadějí... Země původu hraje ve znění Feversea podstatnou roli, i když možná jinak, než by šlo očekávat. Primární je temnota, blátivá a studená. Místy až obřadní. Drží se desky pevně a neuhne. Toho světla prostě na Man Under Erasure příliš nenajdeme. Ale najdeme tam spoustu jiných věcí a vjemů, protože temnota Feversea je hezky prorostlá a proměnlivá.


Jako třeba nahromaděný vztek, který skučí skrze všechny emoce ven. Emoce a chuť je melodicky povznést jsou stejně důležité, jako destrukce a chrlící se lavina negativních vibrací. Ve Feversea koluje kus blackmetalových procesů, ale taky hardcore a třeba i malá podzimní shoegaze nálada. Man Under Pressure bych popsal jako drtivou melancholii. Chvíli milou a přítulnou, aby tahle pozitiva smázla hrubá síla a podzemí rituálu. Načernalý, zle bodající post metal. Se svými zvláštnostmi, protože brát Feversea jako typickou post metalovou kapelu by bylo špatným odhadem. Tady je to poselství obšírnější.

 


Není úplně snadné vše pobírat na prvních pár poslechů, což je vzhledem ke skryté atraktivitě materiálu dobré znamení. Je dobré a nutné se vracet, nevykašlat se na to a nechat se vtáhnout. Stojí to trochu síly a odmítání, ale zase nejde o něco, co by nešlo prolomit. Definice post metalu může obsáhnout docela hodně, i když většina kapel inklinuje k typickému soundu i projevu. A to už kolikrát nechcete... Do těchto řad ovšem Feversea nepatří. Vůbec mám radost z nahrávek, když na to daný interpret umí nahlédnout po svém a nenásleduje lajny a dané schéma. Za poslední týdny mě napadají třeba domácí Elbe. Feversea pak jen potvrdí chuť dát tomu co možná největší kus sebe.


Slyším studenou severskou krásu udusanou nízkými mraky. Ta melancholie dostává na Man Under Erasure vážně dost zabrat. Ale pojďme na fakta. Důležitým faktorem ve Feversea je ženský vokál, který zde má na svědomí sympatická divoženka Ada Lønne Emberland. Její rozsah je slušný. Chvíli se potácí po blátivých stezkách, aby přepnula do polohy srdečné vypravěčky a potom se úplně zbláznila. Lezla jeskyněmi, zaklínala, byla vzteky bez sebe a pak dokonce blackově sípala. V těch konejšivých místech zní, jako byste na kraji lesa potkali tu milou dámu z Lumsk, která vás ale v dalších pár minutách podřeže. A právě takto vnímám celé album. Nechcete se úplně kamarádit s někým, kdo nejde přečíst. S někým, kdo vám může ublížit, když to nečekáte. Je třeba si hlídat záda, protože tahle hudba umí být zlá. Má to v sobě.


Feversea dali svému debutu zvláštní, na první dojem ne úplně sedící kabátek. Ano, je post metalový, ale na mnoha místech rozpáraný a když se nosí delší dobu, začnete si zvykat a v jeden moment si uvědomíte, že vám sluší. Man Under Erasure není pěkná deska. Je to negativní energie vylitá do severské krajiny a tahle parta se cítila dost hbitá na to, aby ji posbírala a uměla rozložit do rozumné délky jednoho alba. To není ranou mezi oči, ale výživným společníkem, u kterého se nenudíte, i když možná někdy trochu narážíte. Takové už první desky jsou. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky