Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Floating - Hesitating Lights

FloatingHesitating Lights

Victimer17.8.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Precizní, drzý i rozevlátý death metal druhého alba Floating.

O švédské dvojici Floating u nás ještě nepadla řeč a byla by škoda to tak nechat. Debutová fošna The Waves Have Teeth byla malým úkazem čeřícím stojaté deathmetalové vody. Floating jsou totiž nastaveni tak, aby death metal byl zdrojem vědění, ale také jen jednou ze součástí soukolí. Posláním kapely je otevírat možnosti, jak poslat smrtku ven, dopřát ji více příležitostí, například jak kosit (post) punk. Floating jsou o deathmetalové otevřenosti a nepolevují v tom ani na novém albu Hesitating Lights. Na něm působí o něco uhlazeněji, vyrovnaněji a vyhraněji. Jak už to mezi prvním a druhým albem bývá, na to nové dohlíží srovnané obočí a pevnější ruka. Podstatné je jedno - pánové si nadále dopřávají toulek mimo hlavní deathmetalový proud, jen u toho možná působí o něco seriózněji.

 


Post punkem ředěný death metal jsem asi ještě nezaznamenal a právě proto jsem zamířil na Floating. Základem je smrtící kov a jeho progresivnější tvář, zkrátka žádná žumpa a okultně obscénní praktiky. Páč jsem poslední týdny dost zatížený na tvorbu Edge Of Sanity, lehce ji připomene i tahle rozevlátá dvojice, ale protože víc punkuje a vůbec blbne, nabízí se spíš mladší spolky jako Reveal. Obě kapely ale berme jen jako takové otření se o tvorbu Floating. Ta si jede výhradně svým korytem a snaží se pojmout kus staré gotiky a punku do jinak studovaně promítaného death metalu. Od Demilich k Siouxsie and the Banshees, jak jsem někde zachytil. Ona je to trochu pravda, trochu sranda a ve finále taky kvalita.


Rozevlátý hravý bigbít, ale taky precizní a zhoubný. Od vnitřností vyhřezlých ven z těla, přes pochmurné potulování se nitrem gotika, kterému chybí víc sebevědomí. Ta hravost je dominantní. Floating se neusadí v jedné toporné poloze, ale pořád je to nutí poskakovat z jedné do druhé, třetí a tak dále. Mají v sobě duši punkera, provokatéra. Motivy ve skladbách se rychle proměňují, mihotají se ve světle i tmě a hrají si nejen samy mezi sebou, ale hlavně s námi na druhém konci drátu. Floating jsou psychedeličtí průvodci na proteinech. Hodně energie, hodně zdolaných vrcholů. A pořád se jede, nač odpočívat...


Když už se kapela přece jen víc zamyslí a trochu zklidní, provoní to atmosférou, natáhne k sobě do svého pohyblivého butiku na smrt trochu víc luftu a rozevře se do prostoru. Ale pořád jsme na docela skromném plácku bigbítové realizace, na košatá extempore nedojde a ani dojít nemůže. Floating to pořád hrnou před sebou a je jedno, jestli zrovna klokotají v deathových žlebech, nebo si to vykračují v punkových úborech trhana mystika. Abych byl přesnější, hudba se ocitá spíše v hravých a energicky nakopnutých odstínech a vokál je ryze hrdelní infekce. Post punk, death rock a metal na progresivní vlně s growlingem. Zhruba tady hledej trasu alba Hesitating Lights.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/floating.jpg


Alba, které žije, které chrlí jeden melodický a chytlavý nápad za druhým, a které nenudí. Pro efekt občas spustí kousek elektroniky, jako mostek k dalším vylomeninám, nebo překvapí silným motivem přímo ve skladbě (třeba v závěrečné The Waking). Můžeme to brát jako volnější nebo experimentální death, můžeme se ohánět jinými formulkami, důležité je ale sdělení. A to je nápadité, neposedné a energicky výživné. Máš v plánu túru po horách a chceš zůstat ve spojení s undergroundem? Přibal si do batohu nové album Floating a půjde se ti zaručeně dobře.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 2.10.25 18:26odpovědět

Tak tohle neskutečně pohodové album se poslouchá samo. Krása!

Lomikar / 19.8.25 15:25odpovědět

Ty vago já pořád co mi to připomíná a takhle zněla dema Anorexie Nervosy v polovině 90. let ještě předtím než tam nastoupil Hreimmar a stal se z nich sympho black. Ty dema pak alespoň vyšly na kompilačce Suicide is Sexy (https://www.youtube.com/watch?v=5K6UioMDz0w&list=RD5K6UioMDz0w&start_radio=1&ab_channel=SlaaneshAMSGII) Je hustý, že někdo otestoval tehle zvuk znova až po třiceti letech (alespoň co ke mně se dostalo).

Monachos / 17.8.25 8:43odpovědět

Hezkýýý

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky