Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není to tak dlouho, co jsem recenzoval Floexův soudtrack k adventuře Papetura a už tu mám čerstvou LP desku s dalším soundtrackem, tentokrát k filmu. A jak jsem to měl s chválou u minulého Floexova počinu jasně dané, teď to už bude krapet složitější.

Je Suis Karl je filmem režiséra Christiana Schwochowa, který je nedílnou součástí pohledu na desku, kterou mám před sebou a které jsem v poslední době věnoval poměrně hodně času. Stejně jako filmu samotnému, abych mohl posoudit, jak na mě hudba působí ve snímku a zároveň i samostatně. Výsledek je, co se týká spojení filmu a muziky, poměrně rozpačitý. Floexovy muziky si všimnete jen na začátku, jak tepe a navozuje atmosféru. Po zbytek filmu už ji ale divák sotva vnímá, protože ji tvůrci málokdy pustí ke slovu.

Je Suis Karl je velmi divný film, který při svém velkém potenciálu, zoufale nefunguje. Má silné téma, radikalizaci pravicových nacionalistů mezi mladými. Téma, které je velmi aktuální a kdo o něm umí mluvit a ví jak na to, by měl rozhodně dostat prostor. Tento film, který se snaží být napůl dokumentárním a podmanit si diváka syrovostí, opravdovostí scén, má jistě smysl. Jako divák jsem se ale téměř od začátku neměl koho chytit (nulové procento sympatických postav), přestože jejich chování mělo svůj smysl a nemělo být nikomu dvakrát příjemné. Když si k tomu ale přičtu pomalý rytmus a velmi nedotažený finální sestřih scén, díky kterým to celé sotva drželo pohromadě, výsledný efekt se prostě nedostavil. Ani konec filmu, který měl být silný, prostě nebyl.

Takže si říkám, proč tvůrci nenechali mluvit vynikající soundtrack, který měli k dispozici? Stačilo mnoho ze scén pouze podpořit hudbou, ponechat obraz, vychytat dynamiku a výsledný dojem by byl podstatně silnější. Bylo rozhodně o čem mluvit. Holka, co přijde o rodinu a je ve věku, kdy naprosto neví kudy kam? Dokonalý předobraz pro chytré zmanipulování, ze kterého už není cesta ven. Ta základní premisa filmu se mi líbila, stejně jako pseudo-dokumentární styl, jakým to chtělo být vyprávěno. Jen se to celé rozpadlo a je to poměrně škoda.

Vraťme se ale k samotnému soundtracku, o který tu jde především. LP deska je vyvedena v krásném přebalu, který se červená do všech stran. Vinyl má 180 g, krásně zpracovaný, jak je u Minority Records zvykem. Samotnou desku dělal Floex ve spolupráci s Tomem Hodgem, což je jejich druhá spolupráce, pokud se nepletu. Proti minulému dílu A Portrait Of John Doe jde o posun do vyloženě temného soundtracku, který na mě působí až industriálně. Oba pánové na tomto dílu, které z větší části vznikalo v Praze (co se týká prvních inspirací), pracovali v době „předcovidové“ a pak se celý proces odehrával na dálku. Což poznala většina světových hudebníků, jejich výsledky k nám teď proudí ze všech stran (a já to beru ve většině případů jako zajímavě plodné období s důvodem ke vzniku projektů, které by jinak nevznikly). Proces to musel být velmi zajímavý a klobouk dolů, že dokázali tohle všechno dát dohromady bez toho, aby měli možnost se sejít a komponovat společně.

Když se zaposloucháte, lze slyšet obrovské množství smyček a her s motivy, které jak mizí, tak se zase objevují. Oba tvůrci vlastně do výsledných symfonických pasáží posadili vlastní nápady, které vznikaly samostatně a zpětně celé to spojení zremixovali. Skladbám nechybí téměř neustálé napětí, jaké paradoxně ve filmu téměř nebylo a je až s podivem, jaká je škoda, že tyhle nápady nebyly využity více. Protože těch 14 skladeb, to je velmi působivé dílo, jaké na druhou stranu lze obstojně poslouchat i jako samostatnou desku (stejně i třeba u Papetury a mnou recenzovaného dalšího soundtracku ke Creaks).

Ve výsledku velmi dobrý dojem z desky, z muziky na ní a z jejího zpracování. Naopak velmi rozpačitý z filmu, ke kterému tahle výborná muzika vznikla.