Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
FOE - FOE

FOEFOE

Jirka D.22.9.2013
Zdroj: FLAC, on-line na bandcamp profilu
Posloucháno na: PC / Evolve Blues R222
VERDIKT: ...prostě se udělalo pár náběrů, típlo se cigáro a dopil lahváč. Je vám to málo?

Instrumentální stoner rock / metal se dnes hraje v každé dědině a odkazu Kyuss se tak dostává stále nového a většího lesku. FOE jsou jako když si pustíte „50 million year trip“ šestkrát za sebou, případně občas přepnete na Karma to Burn. Takže pod pouštním sluncem nového nic a tím by mohla recenze skončit. Jenže, jenže. Chtělo by se napsat, že FOE na to jdou od lesa, ale ani to by přesně nevystihlo podstatu. Totiž ono se to má tak – tahle debutní deska je zajímavá v jednom jediném ohledu, a tím je zvuk.

 

První dojem je jasný – zvukař přesně a bezvadně rozestavil mikrofony a všechno nabral skvěle, jenže ve vedlejší místnosti. Bez ohledu na to kapela zahrála naživo svoje roztáhlé vize horkého dne, v očích písek a v koutku jointa, nevšimla si, že mezi ní a mikrofony je příčka z umakartu. Že to zní na draka? No jasně, záležitost pro fetišisty, ale taková, u které cítíte teplo lidové tvořivosti. Občas je potřeba odložit lahvinky s hezkými etiketami, nechat v baru skleničky z broušeného skla, stavit se s sousedovi na domácí tříchlapovou a zavdat si z omláceného hrnku.

 

Pokud je vám to málo, neváhejte a ponořte se. Kromě v úvodu zmíněných odkazů starých mistrů dohledáte i kytarové planiny směřující k horizontu post rocku (závěr „DNR“ nebo „The allure of darkness“), z posledního kusu „another FOE jam“ na vás dýchne nefalšovaná pohoda a spontánní muzika tvořená pro samou radost z hraní a podobný pocit ve vás zůstane i po celém, něco málo přes půl hodiny trvajícím poslechu. Originalita bez debat nulová, ale komu to vadí, může strčit hlavu do pouštního písku. K tomu všemu ten zvuk samozřejmě bezvadně pasuje, tady si nikdo neláme hlavu s tím, jestli bicí zní pekelně nebo ďábelsky, prostě se udělalo pár náběrů, típlo se cigáro a dopil lahváč. Je vám to málo? V tom případě hezký den a přeji inspirativní poslech nějaké prudce sterilní soudobé produkce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky