Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Foo Fighters - Wasting Light

Foo FightersWasting Light

David13.5.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Technics SL-PS770D, Raveland X 2508
VERDIKT: Příjemné, lehce poslouchatelné, skvělé na odreagování. Přesně takoví jsou Foo Fighters, takové je Wasting Light.

Nové album Foo Fighters předcházela celá řada zvěstí o definitivním vyrovnání se s minulostí, Dave se podle svých vyjádření konečně vymanil ze stínu Nirvany, a tak do svých Foos znovu přizval jako právoplatného člena kapely Pata Smeara, usměvavého, zasloužilého punkera, který drhl šest strun v poslední čtyřčlenné inkarnaci legendárních grungerů a jako hosta dalšího bývalého kumpána Krista Novoselica, s nímž chtěl původně Dave po roce 1994 rozjet své Fighters, ovšem právě obavy z neustálého srovnávání s Nirvanou nakonec zapříčinily rozdělení cest obou muzikantů.

 

Dave za tu dobu ušel skutečně dlouhou cestu, dokázal vybudovat kapelu, jež si během patnácti let vydobyla postavení rockové instituce, jejíž alba se prodávají po tunách, beznadějně vyprodané koncertní šňůry po celém světě se konají v těch největších halách a stadionech a každá další nahrávka je propírána širokou veřejností podobně, jak tomu bývá zvykem u takových Green Day nebo Metallica. K tomu si přičtěme spolupráci na albech Queens Of The Stone Age, Killing Joke, Them Crooked Vultures, vlastní projekt Probot atd... Dave se díky nespornému talentu, píli a odhodlání během několika posledních let stal jednou z hlavních postav celé rockové scény, ať se vám to líbí, nebo ne. 


Poslední album jeho domovských Foo Fighters toto tvrzení tesá do kamene a zvýrazňuje červenou barvou. Pánové se tentokrát rozhodli vykašlat na rádiové odrhovačky a melancholické nálady převládající na posledním Echoes, Silence, Patience And Grace, odložili klavír, akustickou kytaru, veškerou aparaturu nacpali do Daveovy garáže a společně s Butchem Vigem nahráli pěkně postaru na magneťák 11 syrových songů evokující náladu nespoutaného počátku devadesátých let. Kytary dostaly parádně zostřený, nabroušený zvuk, bicí Taylora Hawkinse chrastí jak kredenc napěchovaná starým harampádím padající z druhého patra a Daveův řev/zpěv výborně zapadá do celé té stěny z kraválu a silných melodií. Ale abych jen nechválil, nečekejte žádný zásadní stylový posun, Foos se stále drží svého rukopisu a nějaké inovátorské přístupy se ani tentokrát nekonají, což nemusí nutně znamenat negativum, ale vezmu-li v potaz potenciál dřímající právě v onom drsnějším zostřeném přístupu, výsledek není úplně stoprocentní. Jediným bodem, kudy se pánům podařilo naplno dostat na povrch hravou sílu a neotesanou energii v té nejčistší podobě, je pak pilotní song celého alba White Limo bez servítek ukazující, kterak to drhnou ostří hoši. 

 

Foo Fighters 2011

Ostatní skladby jsou oproti tomu takovým probubláváním rozžhaveného magmatu, i když i to umí někdy pořádně popálit. Jako v případě Bridge Burning nebo závěrečné vzletné Walk. Na druhou stranu Fighters byli vždy o zábavě a radosti z hraní, nikoliv o zběsilé jízdě bez jediného vydechnutí od prvního hrábnutí do strun. Bez zpěvných refrénů a klidnějších pasáží, které ve mě vždy vyvolávaly zvláštní pocity uvolněnosti bez námahy rozpouštějící veškeré starosti všedních dní, by Wasting Light zřejmě už nebylo albem Foo Fighters. Přesto, i když songy jako Rope, Arlandria, Miss The Misery, These Days nebo A Matter Of Time posazené do klasičtější polohy Foos, disponují tahem na bránu a jasnou hitovostí, nemohu se ubránit dojmu, že nebýt oné špetky ostřejšího koření v podobě garážového soundu, jejich síla by nepropukla s takovou intenzitou. Ale to už se v tom rejpám asi víc, než by bylo zdrávo. Žádný zásadní problém zde ani po deseti, patnácti posleších nenacházím a nad kvalitou Wasting Light budu uznale pokyvovat stejně jako v případě kteréhokoliv jiného záseku Fighters.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky