Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Recenzi nové desky Forgotten Silence jsem docela dlouho odkládal (v kontextu dnešního zrychleného světa jednodenních afér jsou dva měsíce skoro věčnost) a vnitřně ji tlačil před sebou z důvodů, které bych těžko popisoval nějak konkrétněji. Možná jsem si vnitřně osahával tu správnou cestu, jak k ní přistoupit, možná jsem čekal na to, že mi některé věci dosednou, a možná jsem v sobě jen hledal tu nejpoctivější reflexi toho, jak mi novinkové album jako posluchači a dlouholetému fanouškovy kapely vyhovuje. S Forgotten Silence se to má u mě tak, že mám z jejich diskografie ve sbírce skoro všechno, včetně z dnešního pohledu už docela obskurních sedmipalců z druhé půlky devadesátých let, mám naposloucháno, mám osahané zázemí, znám alespoň částečně pozadí vzniku a mám z tohoto pohledu trochu odlišnou výchozí pozici.

Název desky je inspirován norskou vodní elektrárnou Vemork, jejíž výstavba započala v roce 1906 a stavebně byla dokončena v roce 1911. Dva následující roky byla svým instalovaným výkonem 108 MW nejvýkonnější vodní elektrárnou na světě. Její následný osud by vydal na samostatnou knihu, kdy se díky zavedení výroby deuteria (těžké vody) stala strategickou technologií pro rozvíjející se jaderný průmysl. A to včetně vojenského využití, kdy po obsazení Norka německými okupanty za 2. světové války byla cílem hned několika sabotážních akcí ze strany Spojenců ve snaze narušit německý program směřující k výrobě jaderné zbraně. Deuterium zde bylo vyráběno do roku 1971, následně byl provoz ukončen a elektrárna se proměnila v průmyslové muzeum.

Co je maximálně pozitivní, je skutečnost, že Vemork Konstrukt potvrzuje tradiční nepředvídatelnost toho, jak bude nová deska FS znít. A jaká pod tím bude podepsaná sestava. Když pominu z dnešního pohledu dřevní ale výborné (mám je dodnes moc rád) začátky v podobě Thots (1996) a Senyaan (1998), nejpozději s albem KaBaAch (2000) začala cesta, na níž každá kapitola a každé zastavení přineslo nějaký jiný pohled na hudbu a jinou vizi toho, co a jakým způsobem chce kapela sdružená kolem Krustyho sdělit. Už to svým způsobem nesmírně pozitivní a osvěžující zjištění, protože podobných kapel na domácí scéně nenajdeme mnoho, a pokud nějaké byly, většinou nepřežily dlouho. Krustyho jméno jsem v této souvislosti nenapsal jen tak, byla a je to právě jeho zarputilost, která kapelu udržela a nadále drží při životě tak dlouho.

Druhé jméno je potom pro mě jméno Martyho, který Krustyho vizi kromě svého příspěvku doplňuje především po technické a produkční stránce a na tomto místě se sluší napsat, že Vemork Konstrukt je doposud nejpropracovanější a nejdotaženější deska Forgotten Silence. Bez legrace. Dvojnásobnou závažnost tohle sdělení má, když si člověk uvědomí, kolik stop, nástrojů a lidí se muselo smíchat dohromady a ukočírovat všechno v míře podporující celkovou perspektivu, a to prakticky v domácích podmínkách. Můžou mi vadit některé jednotlivosti, třeba že místy Martyho stopy vyčnívají příliš (úplný úvod alba), nebo že mi stále ne zcela dobře sedí zvuk bicích, na můj vkus lehce generických (nejslyšitelněji ve třetí skladbě v 7. a 8. minutě), ale celkově mě produkční stránka alba naplňuje optimismem a bez přehánění splňuje vysoké standardy progresivních žánrů.

Stejně tak mi vyloženě sedí všechny ty drobné příspěvky, které jsou drobné jen zdánlivě, protože jejich vliv na výsledek je naprosto zásadní. Chymusův hlas, Radek Kopel se svým haraburdím, fantastický přínos Onehalpha, který závěrečnou skladbu VERDIKT_22: neplatí nic posunul na úžasnou věc, pro kterou v diskografii kapely neexistuje srovnání. Všechny tyto „drobnosti“ dělají Vemork Konstrukt nejkomplexnější deskou Forgotten Silence a je radost si toto uvědomit. Stejně tak je velmi příjemné zjišťovat, jak tahle komplexnost ani zdaleka nejde proti poslouchatelnosti a spádu desky, jak se v ní kapela neutápí a důraz klade na skvělý drajv poměrně dlouhých skladeb. Skvělé rytmické změny, nápaditá dynamika jejich střídání, výborné Čepovy bicí, kytara ztlumená a dotvářející celek, spíš než ostrá a ubíjející – to vše přispívá k takové poslechové automatičnosti, kterou si člověk zprvu možná ani neuvědomí.

Mým asi jediným vnitřním soubojem s deskou, který před sebou tlačím ty dva poslechové měsíce, je hlavní zpěv v ženské roli, což je pro mě mentální návrat kamsi do devadesátek. Především v první skladbě mi tahle kombinace nesedí a je pro mě otázkou, proč v následujících dvou skladbách se mi tento pocit lehce, ale nikoliv zcela vytrácí (v INTROVERT_hideouts jako bych zaslechl odlesky Nierika). Andrea zpívá dobře a není to pro mě o technice nebo provedení. Je to o tom, že její role na desce je na mě značná, dominantní a že mi to svou formou přijde jako těžký anachronismus. Nechci úplně zabřednout do debaty, zda k hudbě tohoto typu je vůbec možné najít nějakou vhodnou hlasovou polohu v případě ženského hlasu, jestli by nebylo lepší, když by celou desku nazpíval Mike Patton, nebo jestli vůbec má tahle rovnice nějaké řešení. Za sebe nevím, respektuju to, že se takhle někdo rozhodl, ale u mě osobně to nefunguje a dva měsíce trpělivého poslouchání s tím neudělaly nic.

Jinak více méně nemám co vytknout, snad jen nesoulad mezi názvy skladeb na zadní straně CD a v bookletu uvnitř, kde se v těch dvojtečkách a podtržítkách někdo trochu ztratil. Na druhou stranu booklet ani zdaleka není popsaný tak hustě, jak tomu historicky bývalo, takže Krusty už evidentně není takový grafoman a je to dobře. Po nějakém čase jsem prolistoval booklet původního vydání Thots a upadl jsem do lehkých mdlob.

Z vlastní zkušenosti můžu doporučit zaposlouchávat se do desky odzadu, protože poslední skladba VERDIKT22_neplatí nic (alternativně VERDIKT_22: neplatí nic) je fantastická. Svou atmosférou, uchopením tématu a třeba i použitou ruštinou, což v době, kdy novodobí svazáci stahují z repertoárů Čajkovského z politických důvodů, působí jako lehký akt občanské neposlušnosti. Nejen v tomto kontextu je mi album Vemork Konstrukt sympatické jako jistá reflexe doby, ve které žijeme, ve které prožíváme své osobní stresy a kdy běh všedního dne namísto žití občas připomíná neustálý ústup před kulometnou palbou vnějších tlaků. V mnoha ohledech můžu mít někdy pocit, že se nad námi jako společností a civilizací stahují mračna, a právě tento pocit Vemork Konstrukt reflektuje skvěle.