Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fractal Universe - The Great Filters

Fractal UniverseThe Great Filters

Garmfrost17.9.2025
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Fractal Universe nám předkládají technickou jízdu do progresivního prostředí. Brutální vstupy často ustupují jemným harmoniím a přitažlivým melodiím. Užít si můžeme někdy divoká sóla, sóla jazzová i sóla rockově rozmáchlá. Praskající basu nelze nemilovat a přepestré bicí hrátky volají po zbožňování.

Fractal Universe patří mezi ty kapely, o kterých se ví v lepších kruzích a očekává se pouze to nejlepší. Francouzští technici zazářili hned s dlouhohrajícím debutem Engram of Decline. Pomohlo jim předskakování Obscuře, ale bez nepopíratelného talentu by jim nepomohla ani svěcená voda. Engram of Decline byl příslibem tech/deathové scéně, Rhizomes of Insanity důkazem, že naděje vložené do Fractal Universe nejsou marností a třetí zásek The Impassable Horizon předvedl, kdo je hvězdou na scéně. Tady předvedli Fractal Universe, že umí skvěle hrát a ještě lépe tvořit. Všechno si sedlo, kapele narostla křídla a čekalo se, zda vysokou laťku hravě překročí, nebo co se s ní vlastně bude dít.

 

Dosavadní tvorba Fractal Universe dávala důraz na násilné party, hravou rytmiku, zakomponovaný saxofon a podmanivou atmosféru. Vyvážený rukopis i přes náramnou složitost předkládá posluchači přívětivý výsledek. Rád bych napsal, že The Great Filters plynule navazuje na předchozí nahrávky, nicméně Fractal Universe ušli od poslední desky docela dlouhou cestu, což je na první pohled znát. Najazzlá divočina, všudypřítomné ságo a progresivní přetlak bez problémů předčil deathovou robustnost a ničivé attacky. Tyhle ingredience jsou samozřejmě ve skladbách obsáhnuté, tvoří však pouze koření či jednu příchutí z mnoha.

 

fractal universe

 

Přiznávám, že si The Great Filters beztrestně užívám.Vince Wilquin už dříve ukázal, že zpívat umí všemi barvami hlasu a čisté vokály vkusně doplňovaly growling. V současnosti jsou melodické linky dominantní, ale jejich barva je vskutku zvláštní. Zpěvy jsou vymyšlené výtečně. Barvou hlasu mi na jistou chvíli zavřely cestu k vychutnání nahrávky. Po nějaké době jsem si buď zvykl, nebo si jich přestal všímat.

 

Fractal Universe jsou naštěstí natolik výbornými muzikanty a umí napsat špičkový riff, že taková banalita jako je nesednoucí zpěv nemusí být překážkou pro vychutnání úžasné instrumentace a hudebních kouzel. Pro někoho může být rovněž překážkou zvuk, který se pokouší znít přirozeně a uměle zároveň. Vznikají tak místa pro vrásky…

 

Fractal Universe nám předkládají technickou jízdu do progresivního prostředí. Brutální vstupy často ustupují jemným harmoniím a přitažlivým melodiím. Užít si můžeme někdy divoká sóla, sóla jazzová i sóla rockově rozmáchlá. Praskající basu nelze nemilovat a přepestré bicí hrátky volají po zbožňování.

 

Zvláštní zpěvy, jak jsem psal výš, jsou schopné posluchači, který si je oblíbí, přiblížit smrtelně kontrastní estetiku, harmonickou výpravu do protichůdných světů. Naopak je možné při poslechu nevnímat pěvecké linky a zaměřit se pouze na instrumentaci a pak žasnout, co všechno se zde děje.

 

Fractal Universe rostou. Rostou velice rychle, neberou ohledy na očekávání a není jisté, zda budou příští kroky jejich starším příznivcům milé. Death metal je zde v mizivém množství, nicméně to nevadí. Progresivní myšlení, jazzová volnost a progresivní univerzita, a zároveň schopnost napsat dobrou skladbu poslouchatelnou i posluchačem, který rád právě dobrou písničku a ne jen složité kompozice, dělá z Fractal Universe důležitého hráče na scéně. Dobře se to poslouchá, vzniká závislost a každý poslech je radostný, byť na The Impassable HorizonThe Great Filters nemá…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky