Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Franz Ferdinand - The Human Fear

Franz FerdinandThe Human Fear

Lomikar5.11.2025
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Plán založit jejich tuzemský revival pod názvem Nývlt ukládám do šuplíku. Franz Ferdinand nabízejí na poslední desce akorát unavenou přehlídku pop rockové banálnosti. Než to slyšet znovu, radši si odmrazim lednici.

V mém nekonečném seznamu hudby určené k průzkumu se nejednou ocitne kapela, která měla svůj tvůrčí zenit dávno předtím, než jsem ji vůbec zaregistroval. Jakkoli se pak může jednat pro většinu posluchačů o klasiky, kteří svoji pozici v hudebním světě již mají zajištěnou, pro mě, jakožto člověka, co slyšel jenom jejich poslední album, můžou být akorát vyšeptalí žabaři. Ano, hrozí pak tedy, že se s Deep Purple seznámíte (a zase odeznámíte) skrze album Bananas, s Led Zeppelin skrze Codu nebo s Muse prostřednictvím Will of the People. Poslednímu jmenovanému albu jsem se zde svého času věnoval a je to právě ono, čemu může poslední deska skotských světáků Franz Ferdinand poděkovat za to, že jsem vůči ní smířlivější. Alespoň se totiž nesnaží být velikášským monumentem, ve kterých si hudebníci zkouší, co si jejich značka může ještě produkčně dovolit. Její problém je víceméně opačný: jedná se o naprosto rezignovaný balast, neochotný vykročit kamkoli mimo svoji komfortní zónu. 

 

The Human Fear je hudební ekvivalent člověka na těžkých depresivech, který sice s prázdným výrazem bezproblémově zvládá denní agendu, ale je technicky úplně neschopný se pro něco nadchnout, naštvat, dojmout či se zajímat. Omámená nervová zakončení vědí, že pro společenskou interakci musí sice zachovat nějaké kongitivní vjemy, ale zároveň se je snaží držet pod pokličkou, aby náhodou neprovedly nějaké škody. Jedinec pak sice dokáže projevit limitované spektrum výrazů, ale jen vůči těm nejpovrchnějším podnětům a ve velmi omezeném rámci. A takováhle je celá tahle deska. 

 

Rozebírat ji song po songu si nezaslouží, protože téměř ve všech případech pracuje s klasickou (a tím ji neproblematizuji) popovou strukturou sloka-předrefrén-refrén-sloka-bridge-refrén. Obecně zde ale chybějí silné motivy, chvíle, ve kterém dobrý popový song překoná všechnu obranu a vy, i přesto že ho i sebe za to nenávidíte, si ho nosíte pár hodin v hlavě, než ho vystřídá Tell It to My Heart, Sleeping in My Car, Vezeme bábu nebo jiní obvyklý squatteři mozkových vln. Jde tam sice slyšet místy ta snaha zkušených stadionových harputníků o ten znělý refrén, který se má nést nad tisícihlavým davem (úvodní dvě písně například), ale i tam se nelze zbavit pocitu jakési vystrojené nucenosti. Jakoby to skládali s příručkou v ruce. 

 

Nejhůře pak ale stejně dopadají songy, ve kterých se kapela pokouší o něco nového. Buranský elektronický soundtrack k padajícím kalhotám, jakým je píseň Hooked, alespoň pobaví svojí juvenilní bezelstností. U experimentů s jadranskou tradiční hudbou v tracku Black Eyelashes už ale jde do tuhého a vy si připadáte, jakobyste poslouchali nějakej příšenej bonus song na D-Sidu jednoho z posledních alb System of a Down. Najednou odpouštíte i ty dosavadní iritující a nepatřičně působící pokusy o standardní rozmarný pop-rock padesátiletého strejce, který dle všeho již druhou dekádu žije akorát v prostředí luxusních backstage a soukromých letadel. Čímž se dostáváme k textům. 

 

 

Pamatuji si, když se internet smál nějaké krátce svítící hvězdičce Rebece Black, která v roce 2011 prozářila pop-charts singlem Friday, ve kterém se zpívalo o tom, že dneska je pátek, protože včera byl čtvrtek a zejtra je zas sobota, protože po ní přijde neděle. Demonstrovala se na ní obecná úpadkovost popového žánru právě v kontrastu vůči moudrosti a integritě rockové muziky. Stačí si ale poslechnout, o čem se na tomhle albu zpívá třeba v takové písničce Build It Up, jejíž text zní jak opsaný leták motivačního kouče a tuhle bublinku můžete nechat také prasknout. Tématicky je pak celé album kompilací těch největších banalit o tom, že na kočku obojek nenasadíš a jak je hezké si tak pro sebe snít. A na to nemusím jezdit do ciziny žejo.

 

Jak jsem uvedl na začátku, jsem nakonec vůči desce smířlivější, než bych chtěl být kvůli tomu, že mě stále pronásledují traumatické zkušenosti s posledními Muse. Jejich mizerná deska ale trpěla na problém, který je pro mě daleko více iritující: snažila se být queenovsky vzletná a velkolepá, ačkoli byla kreativně vyčerpaná a naprosto bezobsažná. Franz Ferdinand jsou ve své současné podobě jakýmsi etalonem pop-rockové banálnosti, ale působí v ní téměř hrdě. Jako by jim to bylo úplně jedno. Tento klid v duši jim samozřejmě závidím, ale od kytarové muziky chci cítit alespoň odlesk nějaké hrany, nespokojenosti, těžkosti, melancholie, zkrátka citu. Tohle je jen takový ten dědeček, co v hospicu sedí u okna, má to za pár a tak se raduje z maličkostí, jako když si vrabčák sedne na parapet nebo vyjde na chvíli sluníčko. I'm too young for this shit. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky