Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Fu Manchu - Gigantoid

Fu ManchuGigantoid

Jirka D.3.6.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Album „Gigantoid“ nijak nepřekvapuje, nepatří k nejlepším v diskografii kapely a už vůbec ne k převratným albům. I přes to lze tuto desku pokládat za sympatickou a lze si ji bez problémů užít.

Fu Manchu jsou z mého pohledu kapela, kterou je snadné mít rád, ale zatěžko milovat. Hromada desek, kvalita slušná ale taková, která ze židle nikoho nesrazí. Což samozřejmě nebrání užít si každou novou desku a stejně tak to není na závadu při pasování sebe samého do role fanouška. Jen je potřeba mít na paměti všechny limity a slabiny. Ne snad proto, aby jsme se do nich strefovali, ale z prostého důvodu pevné půdy pod nohama, která umožňuje mít rád kapelu (či kohokoliv jiného) i s jeho neduhy a rozmary. Což je možná víc než bezmezný a samozřejmě slepý obdiv.

 

Úvodní slova určitě nemají být obhajobou slabé desky, ať už z důvodu, že nemám potřebou cokoliv obhajovat, nebo prostě proto, že „Gigantoind“ určitě není slabou deskou. Dvojice skladeb „Dimension Shifter“ a „Invaders on My Back“ jsou naopak skvělé otvíráky alba, které přesně zapadají do víc jak dvacetileté tradice Fu Manchu, a které vás chytnou, ať už jste stálí zákazníci nebo nově příchozí. Odporovat zlým jazykům, tvrdícím něco v tom smyslu, že z podobných (až stejných) surovin Fu Manchu vaří už hezkých pár let, je v podstatě zbytečné, mají pravdu.  Kvarteto vedené Scottem Hillem progresivní ambice nemá, jemu stačí pár hitových skladeb, rychlé auto s ženskou na kapotě, slunce nad hlavou a kousek pouště za domem.

 

 

Z úvodních dvou skladeb (a to včetně pro někoho možná nezajímavého, pro jiného naopak nápaditého závěru první z nich) by se mohlo zdát, že Fu Manchu jsou nazpět v plné síle, ale další vývoj událostí na nahrávce prvotní nadšení nahlodává. Ať už „Anxiety Reducer“, „Mutant“ a hlavně pak závěr desky představují místa, ze kterých je cítit nedokončená hudební myšlenka, nedotažený nápad, místa, která díky vloženým instrumentálním pasážím narušují spád alba. To, co bylo tak příjemné v závěru „Dimension Shifter“, dále na albu nefunguje a z posledních minut „The Last Question“ mám dojem pouhého získávání času k dobru.

 

Vedle těchto hlušších míst album nabízí standardní stoner rock ctící dobré jméno kapely („No Warning“ nebo „Triplanetary“), i když i tady lze – především u první jmenované – nabýt dojmu střílení slepou municí kamsi do větru. Snad nejlepší skladba se ukrývá v druhé polovině alba, přiměřeně dlouhá a co do výrazu a použitých postupů dosti komplexní věc. Jde samozřejmě o Evolution Machine“, která pojí jak přímočaré pasáže, tak chvilky instrumentální meditace do jednoho slušivého celku.

 

Ve výsledku album „Gigantoid“ nijak nepřekvapuje, k nalezení jsou skladby silnější i slabší, fajnšmekři můžou studovat množství použitých kytarových efektů nebo malé, ale sympatické snažení hlasitosti na úkor vyšší dynamiky oproti předchozí desce, což obzvláště vynikne při navazujícím poslechu. Nahrávka nepatří k nejlepším v diskografii kapely a už vůbec ne k převratným albům, navíc po prvotním „wau“ efektu postupem času ztrácí na síle a řadí se k žánrovkám, kterých je všude hodně. Tím se obloukem vracím k úvodu, protože i tuto desku lze pokládat za sympatickou a lze si ji bez problémů užít. Jen s vědomím jejích hranic.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky