Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Funebrarum - The Sleep Of Morbid Dreams

FunebrarumThe Sleep Of Morbid Dreams

Michal Z28.6.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Album „The Sleep Of Morbid Dreams“ je hrubě opracovaná tlustá fošna, která všechny své taje a krásy neukáže na první letmý dotek. Sedněte na ni. S první třískou v prdeli zjistíte, že ji jen tak z pod kůže nedostanete.

Americký mlýn Funebrarum z okolí New Jersey se přece jen roztočil a po osmi letech zaznamenal na CD svůj teprve druhý plnohodnotný lomoz vlastního vnitřního soustrojí – „The Sleep Of Morbid Dreams“. Výsledná mlýnice nejednoho náročného deathera utvrdí v chuti se s nimi setkávat ob sezónu a nikoli náhodně po letech – tak je materiál hluboký a přitažlivý. Kašlete na trendy. V klasice je síla, která vydrží roky.

 

Přes řádnou „old-schoolovost“ jsou Funebrarum na novince díky velmi vyváženému zvuku poslouchatelní i přes nutnou patinovou špinavost a hrubost. Krásný mohutný Jeep zaflákaný až po střechu bahnem, který vás zve na další šílenou projížďku nekonečným marastem. Koleje jsou hluboké, pedál na podlaze, motor o velkém objemu dusá, bahno nemá šanci, tuto jízdu o sedmi zkouškách prolétnete napoprvé. Poskrovnu se najdou i stezky utonutí hodné v temnotě, hloubce a sračkách. Po dobře načasované změně transmise jsme zatlačeni do sedačky a řítíme se k cílové šachovnicové tkanině.

 

Funebrarum se podařilo přežvýkat dávná klišé a po svém znovu předložit. Základy jsou cítit v dávných Entombed a jejich zářezu „Left Hand Path“ (dále poznáte Autopsy, Grave, Carnage). Důležité je, že při poslechu nevzniká pachuť. Nádech odéru pekelných černých jazyků, temnota, zkáza a totální devastace – takto je možno shrnout aktuální pohled Funebrarum na jejich tvářený kus kovu. Čpící a až jedovatý death metal je doveden téměř k dokonalosti. Překračuje mnoho děl stylových souputníků, kteří příliš nelpí na pocitech a duši hudby, ale spíše se vše snaží dohnat vytříbenou technikou a vyblýskaným zvukem. Syrovost je hlavní deviza Funebrarum. Pánové pilně studovali ve Stockholmu.

 

Převažující střední tempo alba je drtivé a neústupné, rve a rdousí vlastní tíhou, kytary stylově sekají, tu čarují, murmur čítankový. Dusot hromovládce nezná slitování. Decentní střídání nátlakových pasáží s oddychovými přináší celku dynamiku zrychleného tlení. Melodické mezihry nebo velmi povedená sóla jsou vkusně špikována do marasmu, abychom přes ně mohli přeručkovat a nemáchat si hubu jen v bordelu. Oblastní přeháňky a spršky doom metalu působí jako rozpustné startovací hnojivo na rostliny útlého věku. Z každé takové zálivky vyrukuje úžasná košatá řežba. Klasickou sypačku je možno také objeviti. Pověstný vrchol alba spatřuji v „Nex Monumentum“, kterážto ve své až epické stopáži přináší všechny elementy, se kterými Funebrarum zacházejí s umem mistrů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Bodin / 7.11.12 8:18odpovědět

Velmi dobrá a veřejnosti ne moc známá kapela. S Funebrarum začínám trávit čím dál více času. Death Metal, který já opravdu můžu.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky