Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Galactic Industry - Key To Space Love

Galactic IndustryKey To Space Love

Michal Z12.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Plavba prostorem s industriálním elektro metalem. Čerstvé moderní album, plné energie a čarokrás. Nevím, zda si přát odvážnější delší výpravnější vesmírné struktury, nebo být rád za současnou komprimovanou polohu.

Srážka raných Tiamat a Paradise Lost především s tvorbou německých Die Krupps. Toť jednoduchá charakteristika pro počátek povídání o třetím zářezu severomoravských Galactic Industry. Zaznamenávám další kvalitativní posun skrze dimenze, který se rozléhá z nového CD „Key To Space Love“, které do našeho kvadrantu bylo vrženo mezi dimenzionální štěrbinou. Před tímto prostorovým přesunem se materiál střetl se vše drtící černou dírou, která jednotlivé složky prohnětla a vyvrhla ven. S klidem pozorovatele na observatoři necháme na své sítnice dopadat překrásné jemné galaktické obrazce i drsné výjevy nelítostného zániku a znovuzrození. Toliko bohatých kreseb, skrývajících se na velmi skromných 29 minutách, je pro neznalého pozorovatele málo na procházku galaktickými prostory, ale buďme rádi, že se na naše zákoutí vesmíru dostal i tento nepatrný odlesk galaktiků.

 

Od prvního okamžiku jsem byl kvalitním zvukem (studio Citron) zhypnotizován a vržen tak daleko, že má chabá mysl nedokáže určit, do kterého zákoutí třpytivých galaxií jsem se dostal. Je velmi čitelný a dovolí nám bezpečně rozlišovat krásné i temné stránky vývoje mlhovin, vzniku a skonu sluncí s možnými planetami postihnutými hříčkou vesmíru, jako je naše Země. Přesto má mírný problém, pravděpodobně se při průletu naší atmosférou na něj mírně nalepil bakelitový povlak, místy necitelný, tu a tam silnější.

 

Zvuk intra je krystalicky magický, dalekosáhlý, neuchopitelný, lomozivý, připravující nás na galaktickou pouť, vizemi na struktury, jež se rozprostírající za - nám představitelným - horizontem. V začátcích „Nobody Has Right“ si však musím mírně přeladit uši, jelikož zvuk je jistě zajímavý, ale z mého pohledu plastický až placatý, ale jde jen o zvyk a časem tento fakt přestane rušit. Masivní monstrózní kytarové riffy, místy proložené death sekanicí, nebo synth mezihrami, simulují průlety nekonečnem. Barevnost projevů vokálních i kompozičních nápadů ve skladbách na člověka působí nadsvětelnou rychlostí a po průletech jednotlivých hvězdokup, máte pocit, že jste prodělali dlouhou cestu, přesto stopáž jednotlivých skoků prostorem nezabere více než 3-4 minuty. Tím odpadá možnost, být unuděn scenériemi za hranicí hyperprostoru. Zvláště sympatické jsou časté skluzy k death šamanským recitativům či sypačkám. Intergalaktický koráb nabírá rychlost neporovnatelnou s obyčejným světlem.

 

Počátkem byla zmíněna tělesa, která galaktici asimilovali. Nejvíce to asi schytali němečtí vizionáři Die Krupps, jak samotnou plasticitou zvuku, tak harmoniemi, včetně podobných vokálů. Jisté proudy a záblesky půjčil i bludný pilný Holanďan Arjen A. Lucassen. Přes nepopiratelnou neoriginálnost se samotní galaktici zhostili svého počinu dokonale, v žádném případě nenudí, putování je dynamické a nikde na nás nečíhají nekonečné temné prázdnoty. Po dojezdu cítíte, že vás promotér zájezdu podvedl, cestu vám zkrátil, ale po sumáři jednotlivých zážitků cítíte, že vše podstatné bylo spíše komprimováno, abyste nevláčely zbytečné lodní kufry.

 

Obal (digipacku) je na domácí poměry velmi povedený a konkurenceschopný se světovou produkcí. Hudba za světem mírně pokulhává. Přesto se jedná o kvalitní počin stojící za pozornost, v případě že se vám nezalíbí, půlhodinka vás nezabije. Pokud máte zájem pokračovat v podobných řečištích, z kterých Galactic Industry čerpají, doporučuji od zmiňovaných Die Krupps album „III - Odyssey Of The Mind“.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky