Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
God Defamer - Relics

God DefamerRelics

Garmfrost1.11.2014
Zdroj: CD v jewel case (# GP 018), promo od vydavatele
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Energická, vrstevnatá a pořád ostře metalová je nová nahrávka slovenských God Defamer

Sáhnout po nové desce slovenských deathers God Defamer mě nedonutila touha poznat něco nového, neznámého. V současném období sice vychází zásadní alba, tudíž nikterak nestrádám, ale zájem ve mě probudila přítomnost legendy slovenského death metalu Reného Blahušiaka, svého času to člena Dementor.

 

Čekajíc porci brutálního masakru, dostalo se mi sotisfikované nálože propracované, variabilní a hlavně moderní muziky. V souvislosti s God Defamer se hovoří o progresivním death metalu, což není úplně přesné, protože kapely rozvíjející hudbu znějí přeci jen jinak. Chtělo by se namítnout, že progrese může znít jakkoliv, je-li progresí, ale já na „Relics“ žádné novátorství, žádný umělecký vývoj neslyším. Na druhou stranu je „Relics“ nahrávkou precizní a kvalitní. Technické vychytávky všech instrumentalistů a vynikající výkony všech zpěváků hovoří o velice slibné sbírce moderního metalu.

 

Docela mě překvapil zvukový kabátek „Relics“, který obstojí i před přísnějším pohledem. Je možné, že pro svou čistotu neosloví undergroundové příznivce, ale pro ty jsou God Defamer stejně moc moderní a neortodoxní. Osobně bych přivítal trochu začernalejší zvuk, ale to už by nahrávka vyzněla úplně jinak, než GD zamýšleli a chtěli. Takže nekecejme do božího záměru a kochejme se daným.

 

Kapela se na své nové nahrávce nesvazuje žádnými mantinely. Hlavní roli má ostrý death metal, který je ale rozvíjen thrash / corovou současností, pestrými melodiemi, kterým pomáhá učinkování vícero zpěváků. Sólového growlera Petera Hiju doplňuje několik různorodých hostí se zajímavým výsledkem. Pěvecká rovina je opravdu bohatá, možná i víc než hudba samotná. Všechny ty hluboké řevy, čisté zpěvy i hardcorové křiky nepůsobí jako bleší cirkus. Je evidentní, že si dali kluci velkou práci a s každičkým detailem si pohráli. Je možné, že necvičenému uchu připadne devíti složková pestrá paleta místy jako chaos, ale dáte-li si tu práci a rozklíčujete různá zákoutí, dostane se vám prvotřídní muziky.

 

V hlavě mi víří nejsilnější momenty, kdy rockový refrén přechází v melodické trylkování á la In Flames či At the Gates. Pravdou je, že sice jsou tyto momenty nejhlasitější, ale GD má základ v death metalu brutálnějšího střihu a často zde dominuje jeho technická podoba s dotekem např. takových Suffocation (příměr berte orientačně). Žel, když si zvyknete na příval těžkých riffů a zahuštěné atmosféry, rozjedou se pánové do Francie, kde si kapely dělají, co chtějí a do svých nářezů vetkávají nejrůznější odbočky. To stejné a možná i mnohem bolestnější je opačný pohled, kdy z kapely doslova tryskají rozervané emoce, všem tečou slzy dojetí a náhle jako bouřkový mrak zakryje smutnou krajinu a změní ji k nepoznání.

 

Dobrodružného posluchače asi pobobné zlomy naplní nadšením, ale citlivějšího nebo naopak těžkopádnějšího člověka tyto skoky asi rozladí, odradí, zapudí. Tudíž záleží, do jakého tábora se pasujete vy a dle toho se desce buď vyhněte, nebo se na ni vrhněte. Osobně jsem rád, že něco podobně umělecky bohaté, vylezlo z našich (slovenské bratry beru stále za spřízněné duše) luhů a hájů. Miluju, když i s několikátým poslechem objevím něco nového, co jsem zatím nezaregistroval. „Relics“ je deskou právě takovou. Vrstevnatou, naplněnou úžasnými momenty až po okraj. Možná bych se pro příště vyhnul až přílišnému opisování od svých vzorů a vydal se na vlastní stezku. God Defamer má co nabídnout a tuším, že ještě překvapí.

 

God Defamer CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky