Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
God Is An Astronaut - Origins

God Is An AstronautOrigins

Victimer8.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Nové pokračování hudby pro astronauty je pestré, přitažlivé a umí i překvapit.

Další z desek, na které bylo dobré si počkat. Bůh je astronautem už několik let a díky jeho náladovému vnímání rocku, je nás astronautů mnohem vic, než by se mohlo původně zdát. GOD IS AN ASTRONAUT jsou jednou z nejzásadnějších kapel, o kterých se mluví s post-rockovým přízvukem a jejich originální přístup je k tomu ostatně předurčil. Provdušněné rockové instrumentálky časem už zdomácněly. Neberme to ale jako nějaký neduh. To by bylo ve srovnání s potenciálem dřímajícím v této irské kapele až rouhání.

 

Už se ale zdálo, a to si povězme bez rozpaků, že tento potenciál usnul. Poslední dobou jsem si tím astronautím volnomyšlenkářstvím nebyl dvakrát jistý. Čím dál častěji ke mně promlouvala opakující se vypelichaná romantika. Jako by se sama svým poloprázdným úsměvem ptala kudy dál. S novinkou "Origins" se tyto smutné dojmy rozplynuly. Stále v sobě sice nemám stoprocentní pocit o jejich definitivním zahnání, ale našlápnuto je dobře a to se taky počítá. GOD IS AN ASTRONAUT se zdají být znovu živí a zapálení pro (svou) věc. "Origins" je krajně nakažlivá deska. Soubor písní, které plynou a poslouchají se úplně samy. Bylo jen nutné si sednout a popřemýšlet. Začít od počátků, začít znovu.

 

Je zřejmé, že další osud nebyl kapele lhostejný. K novince se pak postavila hezky zpříma a podívala se pravdě do očí. Chtělo to pokročit dál, chtělo to se pootevřít z jiné strany. Nezůstat v limbu, ale zase se bavit vlastní životaschopností. Dýchat čerstvý vzduch a nedívat se na sebe skrz prsty. Povedlo se. Do hudby GOD IS AN ASTRONAUT přibylo víc elektroniky, ale nehledejme v tom převratnou důmyslnost ani reakci na nedůvěru pokračovat v tom, co se započalo. Ani jedno by nebylo správné. Z Astronautů se synteticky působící kapela nestala a v tom co započala se naopak pokračuje. Bez rozpaků a odvážněji. Bavit se o ryze instrumentální muzice už vlastně taky nemůžeme, protože vokál byl přizván jako další nástroj k vzájemnému souznění. Je prohnaný mašinkami, ale nepůsobí strojově, ani uměle. Je součástí atmosféry "Origins" a není tam od toho, aby někoho ohromil nebo mu vzal iluze o zpívání.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/giaa2013.jpeg

 

Album letí jako blázen. Jeho vyvážená srážka živých a neživých nástrojů a svobodomyslná atmosféra k tomu ostatně přímo vybízí. Časem hrozí, že mu dojde dech, ale jde jen o to, že dávkování musí být prováděno s citem. Byla by škoda si jej nechat zkazit. Kapela znovu probudila své smysly a servíruje chutné krmě. Sympaticky, bez postranních úmyslů. GOD IS AN ASTRONAUT nenahráli své nejlepší album, ale stojí zpět na nohách. Jejich dny se nesčítají, jejich dny volně plynou. To je najednou venku nových astronautů, Leťte děti, leťte s námi. Jako blázni.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 8.10.13 11:58odpovědět

Vše podstatné jsem už napsal do Redakčních Ozvěn měsíce září, takže co říci dál? Jsem spokojen, jsem zvědavý kam se skupina pohne příště. Deska je výborná, ačkoli ničím přelomová, to jsem po nich ale ani nechtěl. Předchozí desky se mi líbí všechny, zaznamenal jsem postupné vyklidnění přesto s velkým potencionálem. Tento rok vychází alba od všech post-rockových velikánů a jedna je lepší než druhá. V jejich zástupu GIAA se svou poslední deskou trochu blednou, jejich dílko je každopádně svěží a cítím z něj radost z hraní. A kdybych tuhle upřímnou radost cítíil z většiny rockových desek součastnosti, bylo by tu emocí na rozdávání. 75% je myslím za mě tak akorát.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky