Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Godless - Lustcifer

GodlessLustcifer

Bhut3.8.2022
Zdroj: CD //promo od vydavatele Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Vody Karibiku víří nejen pirátské bárky, ale i blackmetaloví stoupenci. Jedním z nich je letitá kapela Godless, která se však neobešla bez nežádoucích vlivů na výsledek.

Jedna ze stoosmdesáti metalových kapel z Portorika nese jméno Godless. Její prvopočátky sahají do roku 1989, což výmluvně vysvětluje naivní název, který se trochu blbě dohledává. Kdysi začínala kapela jako vícečlenná skupina, dnes jde čistě o jednu personu, která stojí za vším. Zpočátku Lord Asaradel seděl za bicí soupravou, dnes si dělá vše. A nebyl by to ten správný blackmetalový hudebník, aby své veškeré tvůrčí nápady nenasměroval ještě do jiných těles a projektů. Pod logem Godless však vydává i přes fakt více jak třicetileté existence teprve čtvrtou velkou desku, kterou realizuje vydavatelství Satanath Records (v kooperaci s The End Of Time Records), u kterého hledejme prvotní impuls toho, proč album zrovna řešíme.

 

Nuže taková ta nudnější faktická část by byla za námi. Jediné, co z milionu podobných hudebních těles vybočuje, je státní příslušnost ostrova v Karibiku, takže to v našich končinách trochu rozšiřuje povědomí, že v tamějších vodách nežijí jen piráti, ale i muzikanti. A nutno dodat, že nápadití. Lord Asaradel na vás zapůsobí variabilitou, kterou na nahrávce předvádí. Jeho black metal je těžký a hutný, což je věc, se kterou jsem měl první problém. Jenže pak mi došlo, že podobný zvuk jsem slyšel třeba u prvotin Akercocke a ty celkem výrazně uctívám, ale tam jsem si to vysvětloval datem vzniku, který činí rozdíl víc jak dvaceti let. Může se lehce nabídnout i to hudební srovnání, ale Akercocke už od začátku vykazovali znaky geniality, to s Godless takové přesvědčení zatím nemám, ačkoliv k albu chovám jisté sympatie.

 

 

Podivuhodným způsobem se nahlíží na zvuk bicích. Lord Asaradel za nimi sedí od devadesátých let a věřím, že ví, jak má takový nástroj znít. Je proto víc než zarážející, že hned v první skladbě alba se na vás vysype změť umělohmotných samplů. Buďto je to špatně ošetřené sejmutí, kdy zejména činely zní prostě jako prvopočátky programování bicích ploch, nebo je to jednoduše naklikaná stopa, čemuž se mi nechce moc věřit, ale ve výsledku bych se takovému kroku dvakrát nedivil. V každém případě tenhle faktor dost výrazně komplikuje příjemný poslech. Pravdou je, že pokud vydržíte nějaké tři čtyři skladby, ucho si navykne a už to nijak zvlášť řešit nebudete, tedy do momentů, které se sami připomenou, že tady něco nehraje (přinejmenším tak, jak má). Tohle mi prostě přijde zbytečně ke škodě celku.

 

Naproti tomu deska oplývá již výše zmíněnou variabilitou. Tím nemyslím jen různé prolínání nálad, temp, ruchů a jiných doplňků, které charakterizují tu kterou skladbu. A i tady si musím rýpnout do pasáže ve skladbě The Depraved God Of Iniquity, kde se objeví zlověstný hlas (patrně onoho boha) s tak laciným a totálně retro efektem, že se úsměvu prakticky nelze ubránit. V tom lepším případě, v tom kritičtějším jde o hořký fakt a studenou sprchu jasné naivity. Může se to omlouvat šprýmařským záměrem, ale já v tom vidím pokus o hrůzu nahánějící deklamaci, která víc než příkladně vyvolává kouzlo nechtěného, čili smích.

 

 

Ale abych jen nepoukazoval na to špatné (ačkoliv to je obecně dost v popředí a člověk si toho všimne, i kdyby nechtěl, což platí všude, nejen tady), tak naopak pochválit musím zpěv. Tady se skutečně můžeme bavit o pestrosti a variabilitě. Na rovinu přiznávám, že mi to vokální rozhraní nejvíce evokuje hrdelní kreace samotného Attily Csihara. Mayhem tu tak stojí předlouho víc než jasně (a to nejen po té stránce zpěvu). Támhle se skřehotá, támhle sípe, támhle zase bohatýrsky přednáší. Vskutku zábavné a dobře rozložené barvy zpěvu dělají z nahrávky pěkný kousek, což naštěstí celkem dobře vyrovnává nedostatečný zvuk bicích. Ucho se raději uvrtává do těch krkolomných kejklí. Další kouzlem ještě třeba je, že Attila zpívá také v kapele Tormentor, ze které pochází kytarista Attila Szigeti, který si tu zahostoval, a to přímo ve skladbě Injecting The Seed Of Satan. No a pro kompletnost uvedu ještě jméno druhého hosta (rovněž kytaristy), který si střihl dvě sóla ve dvou skladbách, kterým tedy je Belial Koblak (Lethal Prayer, Nocturnus AD a další).

 

K uvedeným poznatkům o albu Lustcifer bych měl ještě jednu výtku – je dlouhé. Šedesát pět minut těžkopádného black metalu s blbým zvukem bicích je prostě moc. Naštěstí se toho v těch skladbách děje docela dost a rozložení různých nápadů a vsuvek je celkem dobře pochytané. Nejvíc toho nabízí závěrečná Fear Him (což bude dáno i její skoro desetiminutovou stopáží) a faktem, že je to takové finále desky. V každém případě by nějaké škrtance albu prospěly. Na vyváženou zase dávám plus obalu, který je prací umělkyně Esther Limones, která podobně zádumčivé fotomanipulace tvoří celkem nápaditě. Občas z toho vyklouzne trochu okoukané a otřepané téma, které v nakloněné rovině občas sklouzne až téměř ke kýči, ale pořád je to pěkná práce.

 

Takže tak, album jak na horské dráze. Chvíli si jej užíváte a uznale kýváte na dobré nápady, jindy zas kroutíte hlavou nad umělcovou bezradností.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 17.6.22 12:24

Ha, tohle jsem zvažoval zahrnout do Kaple. Skvělá deska!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky