Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gogol Bordello - Pura Vida Conspiracy

Gogol BordelloPura Vida Conspiracy

Lyriel2.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, Panasonic SA-PM200
VERDIKT: Album začíná slibně. První skladba je taneční, veselá a svižná. Očekáváte, že se v takovém duchu ponese celá deska, ale po několika následujících skladbách ji začnete vnímat úplně jinak.

Než vám dojde, že Gogol Bordello tahají za úplně jiné nitky než dosud, prokličkujete se řadou dvanácti skladeb, které nemají řád a mají v úmyslu připomínat známé melodie. Eugena Hütze obdivuji a nazývám charismatickým člověkem se smyslem pro umění. Jeho náboj, pro tvoření dobré muziky, je cítit v každém albu jeho nemalé diskografie. Když se mi “Pura Vida Conspiraci“ poprvé přehrálo ve věži, bylo těžké seskládat závěrečnou myšlenku. Je více než jasné, že hudební kritici to s hodnocením nebudou mít lehké.

 

Od takových šílenců, jakými jsou Gogol Bordello, člověk očekává výkon plný života a nikdy nekončící energie. Jsme zvyklí, že hudba v jejich podání řádně poškádlí všechny naše smysly, ale nové album je opravdovou novinkou. GB jsou mnohem exotičtější než kdykoliv předtím, skladby jsou v osmdesáti procentech pomalejší, odpočinkové a připomínají spíše balady s hudebním doprovodem. „I Just Realized“ je přesně taková, v souvislosti s ní si dokážu spojit dohromady Jarka Nohavicu a Manu Chao. Asi je to odvážné přirovnání, ale mně se to tak jeví. Kromě baladických songů album nabízí neodmyslitelné cikánské asociace. Ostatně základ všech skladeb je postavený právě na tom, vždyť jde o gypsy punk! A možná proto mi u letošní novinky chybí ta bezkonkurenční verva, se kterou se Gogol Bordello vrhali do tvoření. Stará „Wonderlust King“ nebo „Super Taranta“ je výběr z toho nejlepšího, co mohou tito rebelové nabídnout. Ale na novém albu nacházím snad jen tři songy, které mají podobný charakter.

 

 

Mým favoritem je „Lost Innocent World“, která se vyznačuje klidným začátkem a rytmickým rozjezdem do rychlejších pasáží, což je přesně ta šílená vlna, na které jsou postavené ty nejlepší songy. Více punkového vlivu je slyšet i ve skladbě „It Is The Way You Name Your Ship“, u níž se nabízí lehká paralela s kapelou The Dreadnoughts.  Asi nejexotičtější song na albu je „The Other Side of Rinebow“, i když při prvním hodnocení působí jak z jiného světa celé album. Je v něm cítit trocha Itálie, špetka Francie a ždibec Ukrajiny. Úvod „Hieroglyph“ je jako stvořený k uvolnění, ale naříkavý a utahaný vokál je lehce mimo. O to víc mě ze spánkového transu probouzí následující kousek, na albu nejlepší „John The Conqueror (Truth Is Always The Same)“. Líbí se mi táhlé housle, střídání rytmu a vedení basy, kterou lze jindy přeslechnout. V závěru bych si možná přála nějaké doražení posluchače, přece jen bylo pomalých skladeb dost a dost. Bohužel to poslední, co nás čeká, je jen špatně konstruovaná balada, která je jak vytažená ze dna pytle opilého tuláka.

 

“Pura Vida Conspiraci“ je slabším odvarem toho, co dokáže kapela předvést. Gogol Bordello umí být nezkrotní, divocí, rebelští, ale tentokrát jako kdyby došla pára a stroj jel jen na volnoběh. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 2.9.13 9:58odpovědět

Tak od tebe bych Jiří vůbec nečekal, že budeš znát gypsy punk jejich ražení, to mě potěšilo. Jinak zastávám názor stejný, metu překročit nelze. Novou desku jsem neslyšel a ani o tom nepřemýšlím, pokud se ubralo z tempa, pak nemám důvod. A vše už bylo dávno předvedeno na prvních deskách.

Jirka D. / 2.9.13 9:24odpovědět

"Gypsy Punks: Underdog world strike" je jen jedna a nedělám si iluze, že se jim podaří tuhle metu kdy přesáhnout. Novinka je v mnoha ohledech třetí čajík ze stejného pytlíku, chuti mdlé a bez patřičné jiskry.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky