Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gorguts - Colored Sands

GorgutsColored Sands

Sorgh10.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Je to tady. Po dlouhých letech se přivalil netrpělivě očekávaný hlukový obelisk, kanadský monument šílenství požírající šneky. Gorguts v plné síle, pořád silně narušení a s úsměvem vyšinutého týpka nám rozmařile ordinují dávky neurotických záchvatů. Gorguts. Kdo o nich kdy něco neslyšel? Ty? To jako fakt? Okamžitě vypni počítač, vyliskej se a bez jedničky z hudebky se neukazuj.

Jedním slovem je to mazec. Takovou fošnu aby jeden trávil minimálně půl roku, natož o ní něco napsal. To je asi podobně šílený plán jako vymýtit potkany. A protože jsem kluk z města a potkany znám, tak se toho nakonec ujímám s plným vědomím vlastní nedokonalosti a možných následků. Dosud se tím materiálem těžce brodím a i přes zvolna se rodící spokojenost jen těžko vynáším nějaké soudy. Nikdy nebylo snadné Gorguts strávit. Podladěná bažina dusila snahy se jí prokousat a rozprostřít natěsnané elementy do široka k podrobné inspekci. Ani nová deska v tom není jiná a tím je vlastně krásná. Důvěrně známé problémy jen těžko překvapí a tak je to v pořádku.


Když se vás ten mohutný cloumák síly tsunami zmocní, okamžitě Gorguts poznáte. Písmo na pergamenu je nekompromisně stejné, chaos osloví důvěrně známou vůní nejistoty. Bez přípravy následuje pád do nemohoucnosti, do choroby, o které jste dvanáct let neměli ani tucha. Náhle pochopíte, že to nemohlo být na pořád. Dlouhých dvanáct let duševní pohody je pryč jako mávnutím proutku. Recidivu na ztepilých ramenou přináší úvodní pecka Le Toit Du Monde. Ta je jakýmsi nárazníkem, normovanou překážkou, kterou když nepřekročíte, album Colored Sands nikdy nepochopíte.

 

Na desce se nachází přístupnější skladby, kterými by bylo možné začít, ale kapela to nehodlá nikomu usnadňovat. Nechme se nakalibrovat hned zkraje ať to potom už tolik nebolí. An Ocean Of Wisdom už se tváří přístupněji. Pozvolna skrz přivřené dveře prosvítají povědomé tváře, pochopitelné zmatky a již slyšené zvuky. Vědomí se pomalu dostává do linie známé zkušenosti a odvážně se může otevřít samotné hudbě. Forgotten Arrows je holý masakr, jenž není lehké ustát. Zoufalý LeMayův řev se prodírá matérií šílených a kolísajících demelodií, tu se pomalu šourajících jako betonový kryt sarkofágu, než ten se převáží a s hlomozně se drolí na prach. Dávky kopáků si zkušeně neladí se zpomalenou trýzní, již nastolují kytary. Podobně systematicky bych se mohl nimrat i v dalších kapitolách, ale bylo by to na dlouho. V rychlosti tak jen zmíním industriální chlad Enemies Of Compassion, dramatičnost čistě smyčcové skladby The Battle Of Chamdo a jiné zajímavé momenty, které se vyplatí v sonickém chaosu hledat.

 

S poslední nadějí zavoní závěrečná Reduced To Silence. Netypicky poklidná, i když podvědomě nervní vybrnkávačka s opakujícím se motivem, postupně navozuje apokalypsu posledních minut a netrvá dlouho než upadneme do stejných vod. Nějak to neladí s názvem skladby, ale kdo kdy Gorguts pochopil... Já se o to stále marně snažím, i když s potěšením. Colored Sands je výborná deska, která přinesla všechny atributy, jaké od ní srdcaři mohli čekat. Je mohutná, náročná a není pro každého. To Gorguts nebyli nikdy.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 10.10.13 11:33odpovědět

Nelehké, zároveň silně návykové a pořád death metal.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky