Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Gràb - Kremess

GràbKremess

Victimer23.8.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Gràb jako slušní následovníci Lunar Aurora, ale spíš jen na kraj lesa a slušní až moc.

Máte rádi pravou post pohřební náladu, kdy se bolest a smutek promění v dobrou zábavu na hostině na počest zemřelého? Tu mrtvolně bizarní situaci, kdy se chuťové pohárky roztáhnou blahem nad dobrým jídlem a zalepí čerstvou vnitřní jizvu? Tak lze vnímat volný i nevolný překlad termínu Kremess, což je zase bavorská verze německého výrazu Leichenschmaus (pohřební hostina). Druhé album bavorské dvojice Gràb vyšlo zkraje roku a první věc, kterou jsem si během jeho objevování uvědomil byla, jak moc mi chybí Lunar Aurora.

 


Pro mě a mé vnímání atmosférického black metalu naprosto zásadní kapela. Gràb je v určitém pohledu nahrazují, neboť mají podobný náhled na černý kov a taky jsou to krajané. Právě Gràb mi přijdou v tomto ohledu více tradiční, občas bychom je mohli počastovat jako pagan. I oni v sobě ale mají solidní poměr zatuchle primitivního a vzletně harmonického. Dělají to zkrátka podobně jako Lunar Aurora. Asi je to v jejich podání jednodušší a ne tak kouzelné, ale má to svoje místo na slunci pod lunou.


Jen mi chybí ten vytříbený smysl pro detail a konkrétní zvuk, jako u milované kapely. Hledal jsem ho, občas ho kdesi zachytil, ale jinak na to jdou chlapci po svém. Gràb sází spíš na klasické tvarování skladeb, a tak jsem se sám odkázal sledovat víc tohle. Svého času jsem v Brně chodil do Bavorské restaurace a nebylo od věci přitvrdit mladické lití piv poctivým bavorákem. Dvouhlavou bavorskou bestii Gràb vnímám právě někde na pomezí lesních mýtin a mladického lití. Zaručená divočina to není, někdy to sklouzne k tomu být pod parou. Rozmazané lesní výpravy? Možná to tak bude.


Účinky alba Kremess jsou spíš takové. Nepodařilo se mi zavrtat, nebo objevit hluboký příběh. Cinká to, chrastí, efekty doprovází bavorskou černotu, ale nejsem lapen ani hoden. Chodím pořád po běžných stezkách, altánky jsou spravené a nikde žadný medvěd. Trochu nuda, že. Ty stezky nevedou ani moc do kopce, jako by ho jenom obcházely. Titulní skladba má naprosto boží nastavení, jak býti kouzelnou, ale není. Je honosně zkažená, pomalu se vinoucí a taky lunární, dokonce se jí povede oplzle proměnit hlavní melodickou linku, ale... Nějak to nepůsobí. Hodnověrně, mysticky a hluboce. Je to jenom kousek divné špíny, co jde snadno smýt.

 


Bavorské blekování Gràb mě na jednu stranu baví, ale taky ubíjí. Protože jsem zdatný chodec, mám flintu a taky klobouk. Gràb jsou taky v pořádku, ale někdy do lesa přijdou jen tak v žabkách a nalití. To se nám, důvěryhodným přátelům divokého porostu nemůže stát. Dominuje připravenost a ostrý zrak. U alb Lunar Aurora jsem koukal jako ostříž. Tady jen tak líně poléhávám pod přístřeškem a na své poměry nějak moc řeším, jestli bude pršet. Gràb jsou dobří, ale jen na kraj lesa. Výhled na dědinu a dál se nejde. Nad Střelnou jeden takový mají, mohli by si tam jít zadrnkat. A možná přijde i ten medvěd.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky