Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grave Miasma - Odori Sepulcrorum

Grave MiasmaOdori Sepulcrorum

Garmfrost19.10.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Vysoce návyková temná brutalita nové generace. Death metal nejlepšího střihu!

Před nedávným časem jsem podlehl zkáze EP „Realm of Evoked Doom“ z dílny britských okultistů GRAVE MIASMA. Na ploše půl hodiny dokázala kapela zaujmout veřejnost natolik, že se stala jednou z nejočekávanějších kapel death metalového ranku. Dlouhé tři roky utekly, než jsme se dočkali plnohodnotného debutu, zvoucího se „Odori Sepulcrorum“. Album vychází pod hlavičkou německého labelu SEPULCHRAL VOICE RECORDS zaštiťující velice zajímavé smečky v čele obskurními Němci Necros Christos. Je s podivem, když dnešní omladina hraje ten nejtemnější death metal původního střihu, jaký se na scéně nachází. Očekával bych deathcore nebo naopak metalcore a ona na vás hrábne samotná smrtka v tom nejhnusnějším kabátě.

 

Pro srovnání zajdu do death metalového pravěku ke kultovnímu debutu „Onward to Golgotha“ nebo „Changes“ a podobným radovánkám. Podotýkám, že učeň je v tomhle případě silnější než všechny legendy světa. Jsem doslova u vytržení, jak může znít podzemní staroškolská podoba subžánru současně a svěže. Kapele je připisována škatulka black death, ale myslím, že je zavádějící. Vždyť srovnejte smečky z této scény a GRAVE MIASMA. GM si bere od vzorů to nejlepší a zvláštním způsobem to zteatrální, očerní a zatemní. Výsledek je osmero (beru v potaz i intro) zabijáckých songů, píšící nové dějiny death metalu. Tudíž nemáte v přehrávači old school death metal, ale zároveň staré fanoušky umí zaujmout. Onen konglomerát je nahraný analogově v anglickém studiu Orgone a produkce Jaimeho Gomeze Arellana (např. Oranssi Pazuzu) je skvostná. Zaměřila se i na basu, která je skvěle vytažená, aniž by kytarové hradby něčím rušila. Dovedu si představit, že by zvuk mohl uspokojit i ty náročné. Jedním dechem dodávám, že kdo čeká vyleštěný, čisťoučký zvuk, nedočká se. Celý prostor je zahlcen morovou špínou, jak se sluší a patří. Nicméně se nemusíme obávat garážové kvality.

 

Hned otvírák „Death’s Meditation Trance“ představí kapelu v tom nejlepším světle. Bez slitování budete sraženi na kolena a potrestáni pyšným katem. Myslím, že budete uchváceni parádními sóly, od kterých se poslední dobou upouští a je to škoda. Rozhodně nezjemňují hudbu, jak se mnohdy říká. Stejně dechberoucí je hra Molestöra, který z pomalého, tonoucího rytmu vyjíždí do nejzběsilejších rychlostí, aby se podivně zamotaně rozjel zpět. Působí disharmonicky, avšak vždy dokáže, že má všechno pod kontrolou. V čele pozornosti asi stojí nejvíc C.C.O.T.N., který je obdařen skvěle ohavným growlem. Zároveň hraje na kytaru, hammondky a mně naprosto neznámé blízkovýchodní nástroje oud a setar.

 

Třetí zásek „Ovation to a Thousand Lost Reveries“ miluju. Pro astrální melodie, zuřivé rify a možná i jednodušší přístup. C.C.O.T.N. se zde odvázal i hlasově a dodává tak songu děsivý odér příšernosti. Mám vždy chuť řvát spolu s ním. Uf! Následující „έσχατος“ válcuje posluchače ponurým, pomalým zlem. Tady mě zaujaly bicí v závěru songu, které - nevím jak to říct - ale mají doslova destruktivní sílu a dokazují, že zde nejsou jen jako rytmický doplněk, ale jsou velice důležitou součástí výsledné mozaiky. Pak se vše hezky přelije do titulní pecky „Odori Sepulcrorum“. Ta pak do „Interlude“, která uzavírá nálady předchůdce. V závěru „Interlude“ se objeví orientální melodie, která je pak součástí doom metalové strašlivosti „Seven Coils“. Zde vládne nemilosrdná atmosféra síly smrti. Závěrečná zvrhlost „Ossuary“ je mým dalším top songem. Meditativní složka vás uspí a vy se již nevzbudíte. Magická síla závěru vás pak donutí, abyste se chtě nechtě k desce vraceli.

 

„Odori Sepulcrorum“ vás jednoduše musí nadchnout a následně zabít! Temná omladina vám předvede, jak se oni představují zhudebnělou smrt. Vše do sebe zapadá a je vyváženo s přesností mistrů. Pakliže jste naladěni na optimistickou vlnu, prchejte!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Andree / 21.10.13 10:02odpovědět

Grave Miasma je pro mě překvapením roku. Takovou parádu jsem nečekal. Kvalita!

Jirka D. / 21.10.13 10:09odpovědět

Přesně, poslouchám to už druhý týden v práci a je to návyková záležitost...

Victimer / 21.10.13 18:15odpovědět

A to už je co říct, že jo Jirko :) - když se pustíš do takové řezničiny. Ale prostě zaujme to, je to chytrý. Kvalitní nátěr, s hlavou i patou.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky