Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Grave - Morbid Ascent (EP)

GraveMorbid Ascent (EP)

Garmfrost19.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: GRAVE dokazují, že i na malém prostoru dokáží plnohodnotně zabíjet!

Švédští hrobníci se s přibývajícím věkem rozjíždí měrou vrchovatou. Ještě z pultů nezmizela loňská řadovka a už nám servírují nové EP. Co nám přináší „Morbid Ascent“? Můžeme se těšit ze dvou nových songů, coververze, jednoho remixu z loňského alba a jednoho naprosto starého.

 

Jakmile jsem zaregistroval informaci o chystaném „ípíčku“, napadlo mně cosi o tahání peněz z kapes fanoušků a taky přílišné uspěchanosti. No, ale v případě GRAVE byly moje obavy zbytečné. Krátké dílo, nepřesahující 26 minut, je naprosto fantastické a v mé osobní hitparádě v rámci GRAVE jej stavím hodně vysoko. Stejně jako poslední řadovka, patří i „Morbid Ascent“ k tomu nejlepšímu a nejživějšímu, co pánové vydali. Toto je death metal!

 

Hned úvodní novinková pecka „Venial Sin“ s démonickým úvodem rozpálí vaše sluchovody do ruda. V rámci GRAVE je to vlastně nářezová záležitost, old school jak víno. Na druhou stranu, posloucháte-li GRAVE už nějaký ten pátek, cítíte z tohoto minidílka velký posun směrem k atmosféře a taky trochu k pekelné síře. Ola Lindgren místy opouští svůj klasický growling a mistrně si zasípe, jak jsme zvyklí u jeho dalšího působiště SPAZMOSITY. GRAVE ale vždy v minulosti svůj sound především drhnuli ve středních tempech s častými citacemi z doom metalové encyklopedie. Nejinak je tomu i letos, kdy ze svižného terorismu sklouzneme do pomalého sabathovského teritoria s parádními sóly. Následující „Morbid Ascent“ mě rozsápala grindovým rozjezdem, který se pak samozřejmě usadí opět v klasickém deathu. Nicméně bacha na mozek, který vám chce někdo rozdrtit; zejména pak na konci písně. Osudová melodie umocněná decentními klávesami v pozadí je klišoidní a stokrát slyšená. No a co, když to perfektně funguje? V těchto momentech už šílím nadšením. GRAVE jsou nebývale brutální a temní a zároveň, jak jsem už zmínil, atmosféričtí.

 

To předělávka Satyricon „Possessed“ z dávné pecky „Volcano“ už dopředu zdůrazňuje, že se máme připravit na kontroverzi. Nic takového ale nepřijde. Verze, kterou spáchali GRAVE, je v mých očích lepší než originál a to mám „Volcano“ ve velké úctě. Kdyby to nabouchal Frost, byla to pecka největší. Takhle jsou bicí Ronnie Bergerståhla sice parádní, ale schází tomu původní divoký tah na branku. Nicméně „Possessed“ naprosto pasuje do zbytku hrobařských písní a to se počítá. „Epos (Risen from the Tomb Remix)“ je trochu kratší než původní verze z „Endless Procession of Souls“ a trochu jinak zní, ale nic zásadního se neděje. Závěrečná „Reality of Life“ je parádní připomínkou na doby dávno minulé, a sice demo „Sexual Mutilation“. S dnešním kabátem to stařence moc sluší. Díky této třešničce slyšíte, že se GRAVE svým kořenům příliš nevzdálili, ale zároveň na sobě pořád makají a jsou neustále plni chutí zůstat na špici poctivého death metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky