Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hateful Abandon - Threat

Hateful AbandonThreat

Victimer12.9.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Syrová, epická i experimentálně studená realita čtvrtého alba Hateful Abandon.

S dlouhou, víc jak desetiletou pauzou od posledního zářezu Liars/Bastards, dost nečekaně a na mojí oblíbené adrese Sentient Ruin Laboratories, se z ničeho nic objevilo čtvrté album britské formace Hateful Abandon. Žluč a znechucení z bohatnutí bohatých, z korupce všeho druhu a dalších špinavostí, kterým malý prostý člověk jenom přihlíží ze svého nuzného místa na zemi. Nerozlučná dvojice z Bristolu, Swine a Vice Martyr, se vrací v roce 2025 s albem Threat. V klasickém gardu špíny post punku a studené zvukové deviace industrialu. V přízemně rebelující poloze, v anarcho punkových a crust dokresech. Sound a styl vyjádření Hateful Abandon je dán a léty prověřený. Drží se v úzkém, monolitickém nastavení a hledá další způsoby k vyjádření. Najít jde taky odřezky darkwave a také zajímavé asociace, o kterých si povíme níže. Threat nabízí zvukově odcizenou a přitom příjemně proměnlivou a rytmicky věrnou příležitost, jak si po bristolsku zazlobit.


Hateful Abandon jsme na Echoes v minulosti už dvakrát rozebrali. Po Move, které krásně pročíslo sound kapely od debutu Famine, a pak ještě punkovější mód třetího alba Liars/Bastards. Oblíbil jsem si všechny desky, každá má svou specifickou tvář a Hateful Abandon se během let zvukově pěkně usadili. Jako korodující rebelie ulice, jako strohá ocelová špína šedě nevábných zákoutí. Mozku i reálných míst. Svět a život v něm je plný nekalostí, to z hudby kapely přímo stříká. Z Hateful Abandon se během let stala kultovní formace vzdorujících outsiderů. Z odkazů Amebix, Godflesh, Killing Joke a dalších seskládaná vlastní zvuková teorie úpadku. Mrzký post industriální tvar malých zničených životů.

 


Čiré natěšení a chuť se ponořit do té tuhé tepající novoty, to byly mé první reakce, když se album Threat stalo realitou. Typicky odtažitý a stejně tak upřímný projev, naštěkaný vokál a paralyzující proměny vycházející z obyčejných poměrů. Album se ale záhy začalo otevírat a odhalovat místa, kam se člověk s narušenou náklonností ke vztekle studené produkci prostě musí vydat. Opakovaně a s neskrývanou radostí. Hateful Abandon nahráli osm nových příběhů studených jako psí čumák, houpavě zarezlých i experimentálních. Celkově si myslím, že je Threat více experimentální a někdy až lepkavě avantgardní zvuková látka. Vyhlášený stav ohrožení, zhudebnělý pocit zlověstného útlaku.


Syrové i hymnické, tvárné i soustředěně jednolité jsou skladby novinky. Threat je pozoruhodná temná sbírka obyčejné špíny posbírané na těch nejodpornějších místech. Nakažlivě přitažlivá a dostupná (pokud inklinujete k industriální muzice). Umělecký proces, který nepřestává udivovat a posílá vzkazy, že ta tuhost a zabedněnost Hateful Abandon taky dýchá a po svém prostoru se umí pohybovat s velkým přehledem. Klasika, lomoz, vibrace a tempová mašinérie vyřvaná do světa. Je to názorná ukázka, jak je kapela v kondici a kreativní.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/hateful%20abandon%2024band.jpg


Hned úvodní tóny alba ve skladbě Nuclear Thread Worker jsou všeříkající. I s tím až provokativním odkazem na Killing Joke. Hateful Abandon jsou mohutní až atmosféričtí, hrdí i drzí. Pak se stáhnou do své temné ulity jejich Shithouse teritoria. Jsou obskurní a divní. Aby v hned v následující Shimmer Road potvrdili, že tohle album má mnoho poloh a chuti se zvukově rozdat. Scavenger dost výrazně upomene na dubující Godflesh, ale znovu je to s jasným vzkazem, že tohle vysílání probíhá z území Hateful Abandon. Ty odkazy jsou zřejmé, až pobuřující, ale taky ctnostné. Míra nakažení se zvedá, hlava je zahlcena a rozebírá všechny možné otázky.


A pak je tu definitivní důkaz, že Threat má svou experimentální povahu. Aneb když se ve druhé polovině alba začne soustředěně zahlodávat do míst a procesů, které se jen tak neslyší a do vínku jim byla dána zajímavost. Waster, Dome i darkwave rytmikou obdařená The Grid předvádí, jakého rozpětí jsou momentálně Hateful Abandon schopní. Zvukové proměny jsou v plném proudu, ale až hrůzně zatuchlé prostředí je pořád to jedno, samé. Je to divý tanec po střepech a rostoucí chuť je rozdupávat na různých stranách ulice. Když pak závěrečná hymna Sculptures zní, jako by se Dead Can Dance sekli v bristolském baru a pak se trochu zmateně vydali do ulic, nelze se než pousmát. Je to zkažené i krásné. Prostorové a atmosférické, stejně jako podivné a odpudivé. Je to doupě zvukové neřesti se vší krásou na dohled. Threat je povedená deska. Se všemi mindráky, krajnostmi i vírou ve vlastní síly. Pro mě jedna z událostí roku 2025.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky