Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hatriot - Heroes of Origin

HatriotHeroes of Origin

Michal Z25.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Absolutní old school thrash metal, jehož průvodcem je sám pamětník Steve "Zetro" Souza. Nahrávka nabitá intenzitou a energií, jak se sluší a patří. Kdo se přenese přes nepůvodnost, zvítězí a Hatriot si užije. Pro pamětníky nostalgické připomenutí, pro ty, co odkopli thrash metal před léty, zbytečné hledání ve vyprahlé studnici.

Hatriot je na thrash metalovém poli jméno nové. Nikoliv jeho vokalista. Vichřice Steve "Zetro" Souza je zpět a kdo ronil slzy po starodávných Exodus, má šanci je setřít a jako textilii použít právě album "Heroes of Origin". Mohl bych ještě přidat definici, že jde o ryzí old school thrashing a není třeba více rozebírat. Jenže příval slov nelze zastavit, stejně jako neurvalou kadenci hudby Hatriot. Zetro je jasný adept z kategorie lidí, která si nehodlá přiznat skutečné stáří a stále žije ve své představě o hudbě, na jejíž produkci nehodlá nic měnit.

 

Zdají se vám aktuální Megadeth vychladnutí a vysušení, Overkill na hraně suché profesury, chcete vypláchnout palici a protřepat kštici a Kreator si necháváte odležet? Není lepšího adepta na poslech než Hatriot. Zetro pobral rodinné příslušníky a nahrál explozivní rozžhavený materiál, že až zapomínáte na fakt, jaký rok je aktuálně v kalendáři a že produkce linoucí se z drážek alba už tady byla nejméně tisíckrát. Nepůvodnost je hlavní středobol v konečném součtu mého hodnocení, byť se může dle dominantního blahořečení zdát, že se jedná o bezchybnou nahrávku. Chybí jí tedy to hlavní, originálnost a vlastní ksicht. Zetra člověk nepřeoperuje, ale mladá krev tepe přesně ve stylových intencích, jak tomu bylo po roce 1984.

 

Čert však vezmi nepůvodnost! Odvěký thrash metalista ukován dávno zrozeným thrashingem, zjizven loučením s mnoha oblíbenými soubory, jejich skonem či odklonem, musí být zjevením Hatriot nadšený a bude si je pečlivě střežit. Nasazení a intenzita dominují bez kompromisu. Chuť vytvořit z každé skladby mohutnou saň nelze dělat z kalkulu, ale z lásky k látce. Intenzita je navíc temperována jakostními kytarovými sóly. Chlapci si nedělají iluze, nehrají si na bohy metalu nebo vizionáře, ale urputně obrušují kvalitní thrash metal. Tleskám, byť stále musím pedantsky připomínat, že se neblýská na nové horizonty, kudy by mohli svůj styl vyvézt z uzavřeného kruhu kanibalismu vlastního kmene.

 

To, že vám při poslechu bude cyklicky a s každým taktem přilétávat jméno Exodus, netřeba vzpomínat, občas si rozpomenete na Kreator nebo Overkill. Materiálu Hatriot bych bezedně užíval a slastně jím proplouval, nebýt právě zmíněných stavebních kamenů. Sic jsou na sebe sesazeny s laserovou přesností, ale přesto mě ruší a nedávají klid. "Heroes of Origin" je rozjetý opancéřovaný kolos s bezedným arzenálem. A tady je možná další chyba alba - je příliš jednotvárné, intenzivní bez jakéhokoliv vykročení do rozmanitých vod. Maso nelze jen nekompromisně porcovat a na to chlapíci tak trochu pozapomněli. Naštěstí má slova vyslyšeli alespoň na minutku v úvodu "Shadows of the Buried", kde se občas vysadí tempo a intenzita je nahrazena tíživostí a sóla dostanou prostor pro dozrání. Nádherný šperk současného revivalového thrashingu. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky