Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hearse - Single Ticket to Paradise

HearseSingle Ticket to Paradise

Sarapis30.7.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC + bedny
VERDIKT: Hearse využívají léta ověřené postupy, ale dělají to decentně a s uvěřitelným zápalem. "Single Ticket to Paradise" proto nezní jako nesourodá kompilace již slyšeného, ale jako solidní přímočaré album, které kapele jistě najde pár nových příznivců. Já se mohu zařadit mezi ně.

Další kolekci melodického death´n´rollu pro nás přichystal bývalý lídr Arch Enemy a současný frontman kapely Hearse Johan „Liiva“ Axelsson. On a jeho věrná družina čítající dva stálé členy Mattiase Ljunga (kytara) a Maxe Thornella (bicí) fungují pod názvem Hearse už osm let a za tu dobu stihli natočit pět regulérních placek. „Single Ticket to Paradise“ je zatím tím posledním, nejčerstvějším počinem a je zároveň i mým prvním blízkým seznámením s tvorbou tohoto ansámblu.

Dlouholeté Johanovo působení u slavnějších Arch Enemy ke mně zpočátku vysílalo varovné signály, jestlipak náhodou nepůjde hudebně o totožnou záležitost, ale obavy se brzy roztříštily na malé neškodné kousky. Pár styčných bodů by se našlo, ovšem nejedná se o nic zásadního, cesty Amottů a Axelssona se rozdělily a každá vede jiným údolím. Obě stezky jsou sice prošlapané, ale aspoň se nikdo z nich nemusí bát, že si namele, a můžou si cestu náležitě užít. Zatímco Arch Enemy se pohybují v mantinelech melodického deathu, který je ve studiu balen do prvotřídních produkcí, hudební výraz Hearse je mnohem rockovější a zvukově syrovější. Deathmetalové dusno vytváří hlavně Johanův vokál a občasné kytarové bublaniny v ojedinělých rychlých pasážích. Jinak jde ale o hard rock jak vyšitý - charakteristické postupy, jednoduchá struktura a klasická sólíčka á la Eddie Van Halen. Vlastně to není nic, co by mělo člověka posadit na zadek, jenže věc se má tak, že na této nahrávce to docela funguje.

Když si na to zpětně vzpomínám, tak mi vlastně chvíli trvalo, než jsem albu přišel na chuť. Ono nic složitého na posluchače z nahrávky nečíhá, jde spíše o to zvyknout si na pár elementů, které ztělesňují muziku této kapely. V první řadě mě zezačátku neseděl Johanův vokál. Takový unavený až opilecký, naprosto nemelodický krákor mě lezl na nervy a melodická muzika pod ním se mi zdála jako udušená. Jenže pár trpělivých poslechů tuto averzi smazalo a nakonec se mi ten jeho protivný štěkot i docela líbí. No prostě Lemmyho stará dobrá škola. Zpočátku mi také některé hudební motivy přišly až příliš primitivní, ale časem jsem to ocenil jako logický prostředek pro dosažení dostatečného tahu na gól a teď s tím také nemám problém. Originalitou hudba této kapely rovněž dvakrát neoplývá a může se vám během poslechu několikrát stát, že „už jste to někde slyšeli“, jenže Hearse jdou na to opatrně a berou si jen od každého trochu. Takže ve výsledku mhouřím oko a poklepávám prsty do rytmu…

Navzdory vážnějším tématům, která se probírají v textech (soudím tak podle toho, co jsem pochytil ze zpěvu, texty k dispozici nemám, takže bez záruky) na mě album působí pozitivně. Ponurejší a zadumčivější kousky jako „Single Ticket to Paradise“ či „Your Purgatory“ sice mluví o opaku, ale zbytek je taková příjemná veselá jízda, která výtečně plní roli ranního vyprošťováka nebo průvodce na monotónních cestách do práce a zpět. Hned krátké intro prozrazuje, co se bude následujících více než 40 minut dít. Tedy především co se týče nálady. Ze souměrného kompletu 9 písní vyčnívají dvě hitovky „The Moth“ a „The Ferocious Embrace“, které si určitě oblíbíte hned zkraje. Je to zejména kvůli jejich chytlavým refrénům a doprovodným melodiím, zbytek alba vás dostihne trochu později. Tak jsem to měl aspoň já - první poslechy jsem opíral hlavně o tyto dva nejmelodičtější kusy, ostatní songy mě chytly natotata. Důležité je, že procesem poznávání potenciál této desky nevyprchává a i poté má „Single Ticket to Paradise“ co nabídnout. To beru jako jednu z podstatných známek kvality materiálu, který byste si neměli nechat proklouznout mezi prsty. Pokud tedy holdujete podobnému druhu muziky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky