Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Chlouba tuzemského death metalu Heaving Earth pauzy mezi řadovými nahrávkami nemilosrdně protahuje. Zatímco debut Diabolic Prophecies s neskutečnou dvojkou Denouncing the Holy Throne dělila pětiletá propast, na aktuální novinku Darkness of God si musela fanouškovská základna počkat ještě déle. Kluci se v mezičase věnovali ostatním aktivitám (Supreme Conception, Brutally Deceased nebo Somniate) a střádali nápady pro nejtěžšího ze svých projektů.

Darkness of God vydal stejně jako předchozí desku label Lavadome Productions. Oběma stranám tahle spolupráce evidentně svědčí, proč tedy cokoliv měnit, že. Je dobré zmínit, že se jedná o jedinou věc, která z minulosti zůstala zachována beze změny. Jiný je zvuk, jiná je dynamika projevu, úbytek zuřivých sypaček nelze rovněž přeslechnout. Heaving Earth se vydali na mnohem techničtější cestu, aniž by opustili deathmetalový vesmír. Byť přibylo akustických vyhrávek a pozvolnějšího gradování atmosféry, stále se pohybují v extrému dobarveném parádním growlem.

Rytmicky i kompozičně je album členité. Díky nejednoznačnosti se může zdát nepřístupné a značně složité. Složité samozřejmě je, nepřístupné ale rozhodně ne. Z komplet alba čiší tvořivá zkušenost, hravost a přívětivost. Pánové po strunách a bicích nástrojích běhají jako na závodišti, základem jsou však pořád písničky. Brutální, okořeněné disharmonickým kořením, ale stále dobře rozpoznatelné metalové skladby, na které můžete v klidu zapařit. Tomáš Halama je kytarový mág, kterému porozumět není jednoduché. Musíte se pořádně soustředit, ale při troše snahy jste schopni ponořit se do složitě uchopitelného tvůrčího vesmíru, ve kterém spolu s Martym Meyerem (Marty v sestavě je bez debat terno) malují složité, avšak velice poutavé obrazy.

Devatero nových skladeb není postaveno na strunných a rytmických orgiích. Doplněné o syntezátorové vstupy, úvody a předěly podbarvené akustickými vyhrávkami je dílo dokonale komplexní. Uceleným dojmem působí i díky vokálu, který neuhne ze svého stylu. Tím samozřejmě nenaznačuji, že se je pouhým statickým přívěskem členité muzikální koláže. Zpěvák se svým hlasem rovněž pracuje, tlačí jej do zákoutí, ve kterém mu může být poněkud nekomfortně. Vše v growlu. Bez výkřiků, čistých epizod, sborů atd. Za mě mu patří uznalý potlesk.

Většina posluchačů si samozřejmě bude nejdříve všímat rytmických šíleností nebo technicky famózních kytarových kejklů. Kapela často i díky zvuku působí takřka artově s přesahy do rozličných uměleckých sfér. Pokaždé se samozřejmě vrací do deathového chlívku, kde zuřivě mlátí do koryta hladová a neúprosná. Když nad tím tak přemýšlím, předpokládám, že se tohle přirovnání Heaving Earth nebude líbit. Hehe.

Po celou dobu seznamování se s deskou jsem přemýšlel, zda je možné vypíchnout jeden dva songy, které by vyčnívaly nad zbytkem. O tom tvorba Heaving Earth není a nikdy nebyla. Nicméně při prvních posleších mi v hlavě rezonoval Cardinal Sin. A po delší době tam stále je. Skladba je hodně groovy. Je těžká a vzletná zároveň. Může být i oslím můstkem pro běžnějšího deathového fandu, který se zatoulal do technicky složitého světa, ve kterém hlavní roli nehraje animální brutalita či riffing, ale také promyšlená atmosféra plná melodií, do kterých nelze jen tak zazpívat a které si zapamatujete pouze za bolestného nářku vašeho vědomí.

Heaving Earth měli na čem stavět. Vyrostli už dávno. Na nic však nečekali a šli neúprosně dál po cestě, kde klidně mohou zůstat sami. Jejich muzika není pro každého a jsem zvědavý na ohlasy z celého světa. Protože tuzemské hranice jim nemohou stačit. Darkness of God je jedním z vrcholů letošního roku. Bravo pánové!