Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Správnější je v Bohu žít, než se k Bohu modlit.

Začít svou první recenzi Heiden pro mě znamená utřídit si myšlenky a našlapovat hodně opatrně, protože jednak vím, že v redakci jsou mnohem větší znalci a fanoušci kapely, a je tudíž naprosto jasné, že jsem bedlivě sledován, a jednak jsem si vědom toho, že vyslovení jména Heiden na domácí scéně vyvolává celé spektrum reakcí a emocí. Jestli je to dáno pouze tím, že jejich hudba ani zdaleka nehraje pouze podle jedněch not, nebo se v tom odráží jejich intelektuálnější přístup k vlastní tvorbě (což chápu, že může některé ortodoxní hlavy prudit), nechci tvrdit s úplnou jistotou, ale podle mého soudu to bude někde mezi.

Osobně jsem Heiden začal registrovat s deskou Obsidian z roku 2009, takže mi unikly tři předchozí nahrávky, které jsem po pravdě nikdy zpětně nevyhledal a vlastně ani nevím, jestli mi uniklo něco zásadního. Další vývoj mi nicméně připadal natolik zajímavý, že hrabat se v minulosti mi nepřišlo důležité a o dva roky později už jsem hltal žánrově hodně posunutou desku Dolores, kterou dodnes považuju za jednu z nejlepších. Další vývoj kapely zásadně opustil metalový zvuk a následující tři desky si podle mě musely postupně nacházet úplně jiného fanouška, který aspoň dle mé zkušenosti představuje na domácí scéně opravdu malou minoritu. Po ohlasech na tuto tvorbu Heiden jsem nikterak nepátral, ale žádné velké iluze si nedělám – pro metalového fanouška moc rock a popík, pro fanouška radiového rocku neuchopitelné cosi, vymykající se jeho představě sloka-refrén-sloka-refrén-přemostění-refrén. Ostatně osud Morgue Son po vydání podobně směřované a podle mě výborné desky Večernice ~ Proplouváš (2014) hovoří za vše.

Jestli tenhle směr Heiden vyhodnotili jako slepou uličku, nebo jestli je v tom zcela přirozený vývoj a touha vrátit se k metalovému zvuku, samozřejmě nevím, ale novinka Andzjel je opětovně metalová a ostrá. Řeklo by se (post)blackmetalová a řeklo by se návratová někde do období Obsidian, ale čím víc ji poslouchám, tím méně si myslím, že jde o návrat zpět. Navzdory nabízejícímu se rychlému závěru o vykradení sebe sama je z ní víc a víc znát, že ji napsala kapela bohatší o zkušenosti ze svého rockového období a možná i díky tomu poměrně snadno uniká jednoduchým žánrovým schématům. Což opět povede k vyšším nárokům na fanouška a vyšší míře nepochopení, když to někdo vezme z rychlíku a nedá nahrávce čas a prostor. Některé věci se u Heiden prostě nemění.

Deska Andzjel je tematicky zasazena do prostředí Bílých Karpat a velmi zřetelně to z ní dýchá. Drsná příroda, drsný lid a jeho vztah k Bohu, přírodě a jejím silám, které v tomto kraji mnohem víc promlouvají do osudu lidí než kdekoliv jinde. Této tematice je samozřejmě bližší metalový zvuk i Kverdův hlas, který opustil čistý zpěv, s nímž se dříve ne každý dokázal sžít úplně zcela. Naprosto výborně do pak do celkového obrazu zapadají klávesové nástroje, jejichž role je někdy výrazná, někdy na první poslech skromná, ale z mého pohledu naprosto zásadní a mnohdy určující (Nevěřím těm očím nebo Září). I v tomhle cítím zkušenosti z alb typu Na svůj příběh jsme sami, které lze kromě kláves zaslechnout ve větší míře třeba ve skladbě Musím ti tolik říct.

Z doposud napsaného doufám zřetelně vysvítá, že novinka Heiden je žánrově neukotvená, pestrá a že forma je podřizována obsahu, a nikoliv naopak. Možná právě z toho pramení můj pocit, že nejde o nějaký vypočítavý návrat nazpět, ale o zcela přirozený důsledek zpracovávaného tématu – ukotvit desku do Bílých Karpat znamená znít právě takhle. Vnímat a cítit hory znamená prožívat právě tak intenzivně, mnohdy trýznivě a tvrdě, ale současně i velmi opravdově.

Heiden jsou v tomto ohledu důslední, nápadití a pečliví, což si myslím, že patří dlouhodobě k jejich velkým přednostem – přes grafiku, celkové zpracování, uchopení tématu, prezentaci. Můžeme namítat, že novinka je poměrně krátká (necelých 33 minut), že hlavní textový motiv v první skladbě je opakován tolikrát, že začíná vysloveně otravovat, a že zvuk je v některých momentech ostřejší, než by citlivější posluchač považoval za slušné. Možná bychom toho našli víc, ale po dvou měsících poslouchání jsem došel k závěru, že jsou to spíš detaily, a že album jako celek je velmi dobré. Na domácí scéně ojedinělé, svébytné a že pokud se mi na Heiden něco líbí, tak to, že umí na posluchače klást nároky.