Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Heretic - Angelcunts & Devilcocks

HereticAngelcunts & Devilcocks

Bhut10.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Heretic oblékli xicht Venom a natočili desku plnou pozitivních pocitů z poslechu. Je to dobré, je to fajn, má to takříkajíc koule, ale chybí tomu punc originality.

Jméno kapely Heretic nalezneme skoro ve všech metalových žánrech. Ten dnešní Heretic však pochází z Nizozemí a hraje black metal, lépe řečeno black’n’roll. Kapela, která svět častuje svými tóny už od roku 1995, se do velkých počinů moc nehrne. To se promítá ve faktu, že současná novinka je teprve čtvrtou řadovou deskou.

 

Z původního black metalu, který kapele vcelku obstojně šlapal, a díky němuž bylo jejich jméno snad zřetelné v záplavě dalších, se dnes stala punková smršť. Respektive black metal s thrash metalovou strukturou, punkovým odérem a rokenrolovou energií. Proto souhrnný název black’n’roll. Žádné ultra rychlé výjezdy to ale nejsou, spíše bych zde viděl návrat ke kořenům názvu black metal. Ano, hledejme zde vliv Venom, Venom v období svých prvních alb, čili nejlepších špinavých kusů. Na tento kmínek je nyní roubováno současné směřování kapely Heretic, které ovšem více sahá do thrashe. V klidném středním tempu vypalují cejchy perverznosti a zvrácenosti, aby dokonale podtrhli název alba.

 

Nebudeme si nalhávat nějakou převratnost, či obohacující přínos do hudebního světa. S tímto albem si můžete pěkně zpříjemnit odpoledne, jelikož postrádá nudných míst, skvěle se poslouchá a některé pasáže jsou i dosti chytlavé. Je to trochu šok a značná odchylka v diskografii kapely, která měla vykročena slibným black metalovým směrem, ale komu je nakonec co po tom...? Teď je teď a dnes slyšíme kytarové orgie Angelcunts & Devilcocks. Všechno je krásně upřímné a bez ostychu odkazuje na prastaré Venom. Samopalných výjezdů netřeba, možná proto je posluchač neustále ve střehu a sleduje průběh alba, jelikož podvědomě očekává nějakou fajn vymlacovačku. Ale kdepak, nic takového nebude. Jen hezky vyplázněte jazyk, prsty nakruťte do paroží a tvařte se zle. Třeba to zní úsměvně, ale ostatně i takováhle hudba může být. Je z ní totiž dobře znát, že vznikla z vlastního potěšení, pro radost a ne pro žádnou vidinu zisku, nebo boření hranic a stloukání vzdálených žánrů. 

 

Deset skladeb utíká poměrně rychle a tak se najednou posluchač ocitá na konci v hlubokém tichu, v němž má pocit, že se před malou chvílí vrátil o pár let nazpátek. Do dob zaplivaných zábav plných rozlitých piv, kožených bund, všudypřítomného kouře a pískajících uší. Nehodlám hodnotit důvod vzniku takovéhle desky, která kopíruje, zní zpátečnicky a nepřináší lautr nic nového. Proč bych se babral něčím takovým, když si tuhle jízdu můžu do sytosti užít, vypnout hlavu a zas pro jednou procvičit své obratle?! Vždyť je to nakonec taková paráda, že bychom jí mohli vpálit maximum hodnotících možností. Ale to by byl pohled zase příliš sevřený. Buďme realisté a i tak zůstaňme na zemi.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky