Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo by soudě podle obalu desky Iconoclast očekával nějaký okultní nebo mystikou načichlý black metal, nebo nedej bože nové album Ghost, bude vedle jak ta jedle, protože tenhle obal si objednali nevím u koho švýcarští Herod. Znáte? Ne? Já moc taky ne, byť tenké nitky nějakých spojitostí bych asi našel. Třeba to, že zpěvák a kytarista Mike Pilat se objevil v tom obřím ansámblu, co se podílel na desce Precambrian od The Ocean (to se psal rok 2007), nebo že tihle Herod se stihli za svou kariéru objevit po boku docela zvučných jmen současného i staroškolského metalu (namátkou Gojira, Carcass, Obituary, Napalm Death či Voivod). Za éru svého fungování vydali dvě alba, přičemž to předchozí (Sombre Dessein, 2019) vyšlo na Pelagic Records, kde před pár dny vyšla i tato deska číslo tři.

Bude něco velkého?

Osobně čistě ze škodolibosti doporučuji přečíst si ten dlouhatánský promo text umístěný například na bandcampovém profilu (ZDE), po jehož dočtení jsem měl pocit, že právě vyšla naprosto přelomová deska a že minimálně za poslední dekádu nebo dvě nic většího nemám šanci najít ani zažít. Osobně to na mě dělá dojem, že když se na správném místě vyskytnou ta správná slova a jména (Jackson Pollock, Hans Zimmer, Lovecraft, kafkovský obraz budoucího světa,...), na člověka skoro až pudově začne naléhat myšlenka, že má co do činění s něčím skutečně velkým. A na mě osobně pak padne jakýsi pocit méněcennosti, protože nejspíš nikdy nebudu umět psát recenze tohoto typu: Album-opener Icon greets you with alien high-pitched funerary chants and guitars like unearthly mouth harps.

V některých ohledech jsem prostý člověk a vždycky mám upřímnou snahu dívat se na věci co nejpřirozeněji a nejjednodušeji. Bez příkras a bez reklam. V tomto ohledu mě při poslechu Iconoclast (hned u první skladby) napadla dvě jména, která se mi pak několikrát vracela – Meshuggah a ještě o něco víc Gojira. Herod hrají současný metal, jehož inspirace je jasně rozpoznatelná a můžeme se docela seriózně bavit o tom, do jaké míry jde o inspiraci nebo o kopii. V celkovém pohledu nebude sporu o tom, že Herod jsou technicky na vysoké úrovni a že zkomponovali moderní metalovou desku se silnou atmosférou, která svou rytmickou složitostí a kytarovou hrou zneklidňuje a drásá přesně tím správným způsobem, který jako fanoušek žánru očekávám. Pod povrchem zcela rozpoznatelně dřímá značná nervozita, která místy méně a místy více probublává na povrch v podobě hudebního a vokálního vzteku. S těmito ingrediencemi umí Herod pracovat skvěle a na albu prakticky nenajdete škobrtnutí nebo nějakou slabší pasáž, mezi které nepočítám ani razantní zpomalení v The Girl with a Baloon.

Poměrně zvláštním přerodem je po prvních třech skladbách, z nichž v té třetí hostuje Matt McGachy z Cryptopsy, skladba čtvrtá The Ode to..., které se ujal sbor Les Mystères des Voix Bulgares (detaily ZDE). Jakkoliv by spolupráce tohoto typu mohla působit dost bizarně a nejedné kapele by snadno mohla zlomit vaz uměleckých ambicí, na Iconoclast zapadla naprosto přirozeně a potemnělou, optimismem zrovna nehýřící atmosféru desky ještě podpořila. Což se naopak nepovedlo ve skladbě poslední The Prophecy, kterou nazpíval Loïc Rosetti (samozřejmě hlavní vokalita The Ocean) a která jakoby sem připutovala z úplně jiné nahrávky a z jiného světa. Asi rozumím touze vyměnit si po letech role hostujících muzikantů a snaze vyjádřit cosi jako soudružskou podporu, ale všechno by mělo mít svou míru a dobrý vkus.

Právě ta míra z mého pohledu (a hlavně poslechu) nebyla úplně šťastně uchopena ani v případě zvuku, který je dost unavující, natlakovaný a v důsledku nepříjemný především pro dlouhodobý poslech (deska má jednapadesát minut). Již tradičně mě vyloženě nebaví bicí, které ve snaze o výrazný, snad cosi jako tribální zvuk dosáhly hranice snesitelnosti a výrazně přesáhly hranici přirozenosti. Budiž, asi dokážu pochopit, že právě po něčem takovém někdo toužil. Jinak celkově není moc co vytknout, když nepočítám poměrně zásadní fakt, že všechno už tu bylo, že deska je takový konglomerát již dávno řečeného a že ta míra podobnosti může u citlivých jedinců působit menší problém.