Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hexvessel - Nocturne

HexvesselNocturne

Jirka D.1.12.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Novinka Hexvessel místy podmanivá a místy snad až zmatená. Její kouzlo je třeba hledat usilovně a úspěch zdaleka není jistý.

Finští Hexvessel jsou tu s námi šestnáct let a jejich aktuálně sedm studiových desek by mohla být pouhá statistika jako u každé druhé kapely, nebýt toho, že ten jejich vývoj ztělesněný právě v těch sedmi deskách příliš podobných zjednodušení nesnese. Nechci v tom úplně vidět typický český zlozvyk „ode zdi je zdi“, ale jejich hudební výraz není zdaleka přímočarý, jednoznačný a předvídatelný. Hexvessel ani při nejmenším neustrnuli v jedné poloze, a i když v jejich tvorbě najdete typické poznávací znaky, album od alba se jejich tvářnost proměňuje.

 

Můžeme tu vlastně vyhlásit na úvod anketu, která že jejich deska je ta vaše úplně nejvíc nejlepší a jsem hodně přesvědčen o tom, že téměř každá si najde svou oddanou skupinu fanoušků. Za sebe se asi nejraději vracím k albu When We Are Death (2016), na kterém si družina semknutá kolem Mathewa Kvohst McNerneyho zahrála na partu hipíků v jakémsi psychedelickém rauši, a u kterého mi ani nevadilo, že vyšlo na takovém už major labelu Century Media. Byl to jakýsi pokus o vyšvihnutí se výš, který vydržel už jen následující album All Tree (2019), aby se pak kapela vrátila zpět do náruče Svart Records, v níž z pohledu svých vydání strávila nejvíc času.

 

Hexvessel band

 

Svým způsobem mě pak docela překvapila informace, že novinka má vyjít u německých Prophecy, ale vzhledem k hudbě, smýšlení a celkovému nastavení jak kapely, tak tohoto labelu, zase ne tak moc. Vlastně bych řekl, že Hexvessel se svým aktuálním přístupem jsou takovou až typickou kapelou pro Marina Kollera a že do jeho stáje skvěle zapadnou. Co tím myslím? Především propojení black metalu, přírody, folku, psychedelie, filosofie - hudební i to mimo rámec notového zápisu – které se tímto vydavatelstvím a jeho kapelami táhne jak příslovečná červená nit. Je to samozřejmě pocta prvním dvěma deskám Ulver, od kterých lze vystopovat celé toto – řekněme – hnutí, které prakticky dokonale ztělesnila úžasná 2CD kompilace Whom the Moon a Nightsong Sings (2010). Pokud ji nemáte nebo jste ji neslyšeli, doporučuju sehnat a naposlouchat.

 

Tak trošku tím vším mířím k tomu, že aktuální album Hexvessel nazvané Nocturne je z mého soudu mnohem víc metalové, kytarově ostré, temnější a zlověstnější, vokálně drsnější, což ale samo o sobě neznamená, že by bylo dobré nebo lepší. Můžu v tom slyšet vlivy třeba těch raných Ulver, ale mnohem víc se mi před očima objevují Agalloch (Nights Tender Reckoning) nebo Alcest ve svém metalovějším období. Je to v podstatě pokračování směru vytyčeného albem Polar Veil (2023), takže cesta nejspíš logická, i když z mého pohledu trochu směrem vzad.

 

Vedle toho Hexvessel nerezignovali na svou vlastní podstatu, což je za mě víc než metal v mnohem větší míře dark folk, psychedelie a do značné míry neortodoxní mix všeho dohromady. Všechno tohle je na nahrávce prolnuto do sebe a přes sebe, tedy pasáže rychlé, metalově ostré, s těmi pomalejšími, zvláštně zastřenými. Kytara elektrická se tak potkává s akustickou, skřehot s recitací, klavír s black metalem, a to vše v až avantgardním střídání, které jako posluchač přebírám s lehkým úlekem. Nevím, jestli si nemůžou vybrat Hexvessel, nebo si nemůžu vybrat já, ale tak jak jsem byl zaskočen při prvním seznamování se s albem někdy v létě, tak jsem stejně zmaten i teď na prahu zimy. Je pravda, že po úvodních přímočařejších a metalovějších skladbách v úvodu se nahrávka ve své druhé polovině přehoupne do mě blízké zamyšlenější roviny, že skladby jako Unworld představují ideální průsečík všeho, ale jako celek deska Nocturne klopýtá někdy až moc.

 

Výslednému dojmu příliš nepomáhá její téměř hodinová délka, s níž kapela pracuje tak, že mnohdy zkouší trpělivost posluchače a jeho mentální schopnosti naladit se na jejich naciťování světa. Může být, že se jí to dost často daří skvěle, ale stejně tak občas maří čas a svůj neortodoxní přístup nedokáže uhladit tak, abych se jako posluchač dokázal vžít do poslechu přirozeně a bez pochyb. Nocturne je za mě albem až příliš plným kontrastů, které si nedokážu pospojovat souvisle tak, abych si poslech vyloženě užil. Chvíli se spokojeně a v zamyšlení vznáším, chvíli nudím, chvíli mám pěsti sevřené jak při řádné metalové rubanici a v důsledku si připadám jak na představení, jehož podstata mi z větší části protéká mezi prsty. Můžu alibisticky tvrdit, že Hexvessel jsou poznatelní, jejich rukopis jedinečný a že už tohle by mělo stačit na skvělé hodnocení, ale není nic horšího než balamutit sám sebe. Nocturne můžu hodnotit jako jedinečné album osobité kapely, ale stejně tak je to album, kterému tak úplně nerozumím.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky