Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hyrgal - Hyrgal

HyrgalHyrgal

Garmfrost21.10.2022
Zdroj: CD, 4-panelový digipak, mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Hyrgal je v podstatě prototypem průměrné nahrávky dříve slibné kapely.

Už je to pár let, co se mi dostala do rukou dlouhohrající prvotina francouzských Hyrgal Serpentine. Pamatuju si, že mě tenkrát bavila. Když jsem si teď dal opáčko v rámci naposlouchávání eponymní novinky, dal jsem za pravdu svému mladšímu já – prvotina byla povedeným dílem a možná i nejzdařilejším počinem kapely. Následující Fin de Règne se věnoval kolega Lomikar, který mé nadšení nesdílel. Desku jsem tehdy vynechal a nyní naznávám, že měl pravdu, předseda. Nic moc. Hyrgal zde ubrali na intenzitě a vlastně i na melodiích. Výsledkem bylo cosi uprostřed. Nemastné, neslané a bez zápachu. Na Hyrgal se C. F., jeho kolega z Fin de Règne – basák A. C. a dva nováčci – bubeník R. S. společně se zpívajícím kytaristou M. N. vydali poněkud odlišnou cestou.

 

hyrgal

 

Hyrgal je opět něco málo přes půl hodiny dlouhou zuřivou nakládačkou. Oproti svým předchůdcům je Hyrgal daleko přímočařejší. Hned od prvního taktu Diablerie je jasno. Pryč jsou velké melodie a blasfemické vichřice prvotiny a pokusy o poetično druhé desky. Kluci v rámci Hyrgal sází na punk, death a nasypaný black. Nahrávka si na nic nehraje, nezkouší se vrtnout na jednu či na druhou stranu uměleckého spektra. Respektive zvláštní vstupy k naleznutí jsou a v takovém momentě veškerý tlak padá do fáze ustrnutí.

 

První část alba obsahuje zdařilejší songy. Mezi nejlepší spadá už zmíněná úvodní Diablerie a na ni navazující Légende noire. Rytmus a způsob riffování láká do kotle na pořádný moshing. V půlce tempo spadne do bažin a zkouší se hrát na atmosférickou notičku. Vše však kazí chraplavý řevozpěv. Dojem z opilého krákání se snaží vylepšit skvělá kytarová vyhrávka, ale osten trapnosti zůstává… Naopak výtečnou se jeví La foudre puis la nuit. Moc se mi líbí její pozvolný rozjezd a následující ničivé tornádo s ambientními vstupy. To opět kazí zpěvy. Dokud pánové growlují, ryčí, syčí… je vše docela v pořádku, ovšem pouze do doby, co zkusí pět a halekat. To je v háji, soudruzi. To se na mě nezlobte. Celkově vzato, Hyrgal zní vcelku dobře, když se opře do strun a bicích. Když se sype a nezkouší se blbinky, je vše v pořádku. Jakmile se zvolní, začne se zpívat, vybrnkávat, je znát, kde má kapela achillovu patu. Skladby jsou tedy kvalitativně jak na houpačce. Tak dobře jako ze začátku už deska nehraje. Na závěr umístěná Au gouffre patří mezi to lepší, ale i tady C.F. nevydrží a pustí se do halekání. Tím počáteční tlak vynechává, což vede k ničemu dobrému.

 

 

Hyrgal je v podstatě prototypem průměrné nahrávky dříve slibné kapely. Když se podíváte na sestavu, je s podivem, čeho jsou muzikanti schopni v jiných táborech. Deska vyšumí dřív, než se stačí zabydlet v povědomí, že vůbec existuje. Možná jsem zbytečně kritický, ale podle mě je trestuhodné, když je možné, aby kapela vypotila nakládačky z kraje nahrávky a pak nebyla schopna udržet náladu ani během jediné skladby, natož stopáže celé desky.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky