Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Icon In Me - Human Museum

Icon In MeHuman Museum

Michal Z5.4.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: Další najíždějící spolek na vlnu metalcore kapel. Momentálně se vystavuje především tvrdé jádro hudebníků, bez sklonů k mainstreamu a masovosti. Human Museum je skutečná výstava současného moderního metalcore-thrash metalu, místy s vlivem skandinávského melodična.

Metalcore vlna je stále v plné síle a nehodlá ustoupit nové, jiné nebo metamorfované. Na svět, protknutý všude číhající krizí, lezou na povrch další a další dělníci vůdčího stylu současnosti. Jak ještě dlouho tato přesycená scéna ustojí, stále se smrskávající schopnost, utrácet za hudební nosiče?

 

Icon In Me, ač debutující, nejsou seskupeni z úplných zelenáčů. Vokalista Tony JJ má za sebou působení u Mnemic, Transport League, či vynikajících C-187. S mikrofonem zachází jako ostřílený vlk. Mimo řvanou formu umí variabilně rozeznít i své čistější melodické polohy. Část zkušenějších zastupuje artilerista Morten (mj. The Arcane Order, Submission, Soilwork, Hatesphere). Ruská enkláva uskupení se tváří tajemně a svoji historii ukrývá.

 

Debut „Human Muzeum“ působí jako kompaktní celek. O jednotvárnosti nemůže být řeč. Každá skladba má jisté odlišení od ostatních, což u kapel tohoto ranku bývá častým nedostatkem. Předskakování Machine Head na koncertě v Moskvě dává tušit kvality, či alespoň schopný management.

 

Slunce dobíjí naše vymrzlé baterie po vydařené zimě, ale proč svoji tvář nenatočit směrem k animálnímu útoku „Dislocated“. Ryk, kytary kovají, rytmika stmelená silnostěnným krunýřem rdousí svojí sypanicí nebožáky v pokleku. Hned v úvodu Icon On Me ukazují, že je třeba si je vést v patrnosti do budoucna, schopnost tvořit řezavý koktejl mají přímo vetknutou v sudbě od narození. Singlovka „That Day, That Sorrow“, ke které kapela natočila klasický průměrný klip, povětšinou uhání v běžném truka-truka rytmu, má koule, melodické vokální emo linky, švih na vysokou zeď, přesto volba pro singl a video mohla být zvolena citlivěji. Kapele se daří tavba moderního mohutného thrash metalu do zajímavých novotvarů s nádechem progrese, která už v tomto stylovém tyglíku pomalu vysychá. Šedi a předvídatelnosti se nedočkáte, i protřelejší posluchač si zde najde momenty neomleté.

 

Z vážnějších tónů vytrhuje „Moments“, vysoce líbivá hned na první poslech. Uvolněná skákavka vypadnutá z šuplíku In Flames. Formulka ohrátá jako vzkaz sondy Voyager 1, přesto zde má místo a funguje. Komerčnější záměry jsou snad splněny. S úvodem „To The End“ se začínám obávat nejhoršího, ale naštěstí se vše ještě zvrtává na stranu dobrého vkusu a únosnosti, i když citováním známého. „In Memorium“ působí jako pomyslný předěl za slabší částí CD, kytara zní z podzemního zatopeného komplexu rozzlobeně, po prolomení silných zdí mocnou erupcí tryská čerstvá energie do rozběhlé mysli. Maximální nasazení, brutální atak bez slitování, občas proložen vhodnými sóly na rozběsněném základu. Kremace proběhla.

 

Bolesti chabých konců alb se nevyhýbají ani této družině. Některé skladby lze označit za funkční pojivo. V posledním kousku se nám pánové snaží navíc prodat spousty zapamatovatelných motivů a naznačit, že zas takoví rasové nejsou a dopřejí vám častého nadechnutí. Uvidíme, uslyšíme příště, zda mé předpoklady o nadějnosti spolku Icon In Me nejsou plané. CD naštěstí netrpí vážnou nemocí stylových souputníků, u nichž se vám vše slije v jeden neidentifikovatelný objekt, bez záchytných bodů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky