Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dried Blood Syndrome je jednak předchozí deska z roku 2019, ale taky nápis na jednom mém tričku, který už je sotva čitelný, mnohokrát sepraný a samozřejmě se k té desce váže. Ale pořád ho mám, byť na vánoční večírek už to není a spíš tak doma k umývání nádobí. Podobné okolnosti vzbuzují touhu bilancovat a je smutnou pravdou, že za těch posledních šest let jsme jako lidi, jako společnost a jako celý svět ušli za mě dost podivnou cestu, kterou mnohdy dost dobře nechápu a nevím, jestli kdy budu. Co bude dál? Dál bude Night Rivers.

Nové album bílovecké kapely Illegal Illusion má osm skladeb a nějakých dvaatřicet minut, tedy je to nahrávka spíš krátká, taková jednohubka na polední pauzu v práci nebo třeba jako završení náročného dne v podvečer, kdy je v domě klid a bezpečno. Její posmutnělý a melancholický naturel, za mě směřující až někam k Placebo, se hodí pro vnitřní bilancování a takové postupné zklidnění po něčem hektickém. Ještě u předchozí desky jsem měl u mnoha skladeb pocit čehosi bojovného, čehosi jako zoufalého vnitřního puzení vykřiknout, vzbouřit se, urvat to. I tam už se ale možná pokradmu, nenápadně plížil pocit ne snad vzdání se, ale takového možná malého smíření a zklidnění (skladba Feeder), který se tentokrát prosazuje v mnohem větší míře.

Deska Night Rivers ale začíná stejnojmennou skladbou a u ní je to ještě tak, jak kdyby navazovala na minulé album (stejně jako velmi hutná porce Jupiterian), byť i ona nabízí chvíle pro snění v lehce se pohupujícím rytmu. Tenhle zvláštně zasněný až zastřený feeling s přibývajícím časem sílí, prohlubuje se, hovoří konejšivě a smířeně, což se paradoxně daří i na pozadí kytarového nátlaku a bubenického stylu Michala Sobotky. I’m Giving You Back uveďme jako příklad za všechny, ale v podstatě v tomto duchu je modelována většina skladeb. Pnutí je cítit hlavně pod povrchem, v náznacích, silněji pak v refrénech, kdy dochází k jeho částečnému uvolnění, ale pouze do jisté míry. V tomto ohledu mám opravdu rád To Harpoon, jsem romantik…

V tomto svém hudebním cítění a přístupu, jak se ho snažím spíš asi neobratně popsat výše, jsou pro mě Illegal Illusion minimálně v našem prostoru jedineční a nedostižní. A to už dlouho. Je vůbec otázka, jak a jestli vůbec jde jejich muzika časově zařadit, protože prosté konstatování kytarových devadesátek v jejich případě může platit úplně stejně jako naprostá časová univerzálnost. Nemám potřebu to rozlišovat. Stejně tak nemám potřebu rozlišovat, jestli je nová deska lepší než ta předchozí nebo ta ještě starší. Slyším jasnou kontinuitu, jasnou tvářnost kapely, jejich styl a emocionální hloubku, se kterou se mi dobře pracuje. Jsem vlastně rád, že ta deska vyšla a že je prostě dobrá.

Když bych měl v úplném závěru připojit pár slov pro ty, co ještě pořád poslouchají muziku z nosičů, které se dají držet v ruce nebo se na ně dá postavit kafe, tak v této chvíli můžu hodnotit CD verzi. Vinyl nemám. Leporelo skrývající kompaktní disk je čistě papírové, žádný plast a žádný booklet. K dispozici jsou texty a grafika, která mi od prvního shlédnutí připomíná album Given to the Rising od Neurosis, a neptejte se mě proč. Všechno je takové čisté, možná až sterilní a studené, a vlastně jsem trochu na pochybách, jestli se mi to líbí. Asi mě to spíš provokuje. A úplně na závěr zvuk. Velmi dobrým způsobem syrový a autentický, skvěle znějící bicí a taky zbytečně velká komprese, která vás lehce zatlačí do křesla. Žádné velké fígle, žádná hromada samplů a žádné klávesy a žádná hra na cokoliv. Živočišná kytarovka jako nejlepší argument v dnešní době přetvářky na tisíc způsobů.