Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Imperial Crystalline Entombment - Abominable Astral Summoning

Imperial Crystalline EntombmentAbominable Astral Summoning

Garmfrost30.7.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Poctivý black metalový rachot je plný správné atmosféry, dobrých riffů, náklepů a náladotvorných meziher lákajících k hrozbě nebesům a nutkání protáhnout krční páteř v headbangingu.

Aniž bych si toho byl kdy vědom, Imperial Crystalline Entombment (ten název si nezapamatuju ani na tisíc let), má kultovní status. Před cca dvěma dekádami díky svému debutu Apocalyptic End In White získal respekt u milovníků brutálního black metalu. Za kapelou jsou podepsaná vcelku známá a respektovaná jména spíše z deathmetalového světa. Jméno vokalisty IceSickKill zřejmě širšímu posluchačstvu mnoho nenapoví, ale jeho civilní jméno Mike Hrubovcak bez debat ano. Jeho hlas je dobře známý z jeho působení v Monstrosity nebo Vile. Řekl bych, že avantgardně deathový projekt Azure Emote rovněž vzbudí patřičný zájem a rozruch. Jeho kolega, také multiinstrumentalista Bleak - Ron Vento, který má v ICE roli multihráče a tvůrce si své místo v historii extrémního metalu získal např. s Aurora Borealis.

 

Imperial Crystalline Etnombment se po delší pauze vrátili s výbornou řadovkou Ancient Glacial Resurgence, s kterou plynule navázali na staré časy a ne jinak tomu je i nyní, po dalších dvou letech, kdy vydávají nový počin Abominable Astral Summoning

Oba pánové spojili své síly s Mammothem, Blisserredem a Avalanche a natočili další porci seversky znějících jedovatých ohavností. Nové album by podle marketingových slov mělo být nejbarbarštější z celé dosavadní diskografie, nicméně já vnímám úlitby směrem k houpavému groove, které před lety proslavili norští velikáni Satyricon.

 

Také hlas IceSickKilla mi tentokrát připomíná Satyrův projev popravdě hodně. Kdybych měl zůstat u srovnávání se Satyricon, myslím na éru Rebel Extravaganza a trošičku Volcano… Ale mnohem mnohem nasypanější a brutálnější. ICE jsou po této stránce nezastavitelní a vskutku extrémní. Deathové kořeny jsou znát.

 

Kapela sama svoji hudbu popisuje jako neúprosný blitzkrieg, nebo arktickou vichřici. Musím s nimi souhlasit. Zvukový kabát si vzal na starosti opět kapelní mozek, Bleak, který dobře ví, co nahrávka potřebuje. Mrazivý front cover přinesl IceSickKill a ten vhodně v modrých odstínech doprovází náladu desky.

 

 

Zamotal jsem mezi inspirace Satyricon, ale asi bych neměl zapomenout na Immortal a pro svou našlapanou neúprosnost možná starší nahrávky Marduk. ICE se o nějakou osobitost nepokouší ani za mák, ale musím se přiznat, že mi to vlastně moc nevadí. Album je příjemně extrémní, nenudí a je plné atraktivních nápadů. Tuším, že pro okaté pokukování po Skandinávii mě brzy přestane poslech Abominable Astral Summoning bavit, ale už rozumím, proč Imperial Crystalline Entombment mají černěkovoví amíci rádi a proč se jim nebrání ani v Evropě. Poctivý black metalový rachot je plný správné atmosféry, dobrých riffů, náklepů a náladotvorných meziher lákajících k hrozbě nebesům a nutkání protáhnout krční páteř v headbangingu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky