Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ocitneme se skutečně v plamenech, pokud si pustíme téměř jakoukoli starší fošnu této letité party z kolébky švédského melodického death metalu – Göteborgu. Nedávno jsem se tady rozšafně rozepisoval o tom, jaký přínos do smrtícího kovu toto druhé největší švédské město ve své době mělo, teď tu mám před sebou nelehký úkol zcela jiné kategorie – nějakým způsobem shrnout dojmy zakladatelů tohoto stylu, kapely In Flames. Tito pánové si prošli hodně dekádami, byla tady velká spousta změn (především zvukových) a postupné vyklidnění, které mělo svou největší oslavu na desce minulé – Sounds of a Playground Fading. Recenze na toto minulé dílo z mé ruky bohužel zmizela v propadlišti dějin, dojmy v ní uložené ale mohu shrnout jako veskrze pozitivní a tenkrát jsem neváhal desku ohodnotit velice vysoko. Jak se teď ale koukám na jejího nástupce, který to nemohl mít vůbec jednoduché?

Siren Charms je – jak už jste možná všude možně vyčetli – pouhým stínem, letmou ozvěnou, vším tím slabým a bezduchým, co mohlo být už na minulé desce. In Flames se to ale s přerodem do rockovějšího hávu napoprvé povedlo, napodruhé jdou kluci zcela mimo. Nová deska je hrůzostrašnou unylou a ukňouranou tyranií letitého fanouška, který má jejich skočnou hudbu plnou vyhrávek od srdce rád. A přitom nájezd desky nezní vůbec špatně, jako by In Flames chtěli příjemně navázat a pokračovat v jízdě tam, kde skončili. Se čtvrtou Through Oblivion se to ale poprvé povážlivě nahne. Stadiónový refrén, jakých budou následovat ještě zástupy dalších. Líně se plazící skladba, žádné proplétající se kytarové motivy a práce s dynamikou, jediný nudný riff, na kterém to stojí a sladce popový nápěvek. Jo, Fridén má dobrej hlas, ale to je asi tak všechno. Jenže pokud jste si mysleli, že tohle byl úlet do nikam a zase to získá šťávu, následuje skoro totožný umíráček s velikým refrénem a téměř žádnou dobrou kytarovou linkou. Bubeník nemá co hrát, protože tady nemá žádné zajímavé motivy, co by mohl nakopnout. Basu by zvládl i podprůměrný basák s jednou rukou v uchu. Co je sakra blbě?

Bohužel patrně všechno. Jsme svědky křečovité snahy o přesah, co se nepovedla.

A víte co? Nemá smysl patlat se tady od jedné skladby ke druhé, to by mohlo koneckonců nudit stejně jako ztráta potence této desky. Překvapí stokrát ohraný, ale alespoň rušný nájezd sedmé When the World Explodes, dokud nepřijde nejohavnější refrén, jaký se klukům povedlo vymyslet – takové nádhery produkuje většina germánských rádoby metalových kapel (hrajících si na gothic / sympho / heavy / něco víc), které v tom tu logiku nějak vidí. Občasné zlepšení situace ve formě přišlápnutí pedálu k zemi to nevylepší, nezazní tu snad jediný výraznější nápad, refrény jako přes kopírák. Pokud si to pustíte jako pozadí k práci, nemáte šanci rozeznat, co hraje ani po desátém poslechu.

Pro upřesnění dodám jedno zamyšlení – jsem fanouškem kapely od jejích prvních alb, viděl jsem tyto hochy ve své době naživo několikrát a pokaždé jsem si pochrochtával blahem. Kapela, která ačkoli se vždy držela ve svých mantinelech, pokaždé dokázala něčím překvapit. Nikdy vyloženě zklamat, ačkoli určité desky jsem dokázal ždímat poměrně dlouho, než jsem je pobral celé. In Flames pro mě mají největší kouzlo na The Jester Race, kde předvedli něco tak krystalicky nevídaného, že mi z toho dodnes přecházejí sluchovody. Paradoxně si vedle toho nejčastěji pouštím aktuálně předposlední desku, protože je to prostě dospělejší tváří té samé kapely, co na to šla jinak, svojsky. Neprahnu po tom, aby hoši i po dvaceti letech mastili death metal a nikam se neposunuli. Tohle je utopie, kterou doufám chápe většina jejich fans (ačkoli čím více čtu reakcí, tím více si myslím, že nechápe). Snaha posunout se tentokrát zase o kus dál vyšla, ale bohužel jenom jednou. Tohle není kapela, která by se razantně posouvala album od alba - dělá to vždy po dvou až třech deskách, kdy změní zvuk, výraz a pak se v tom chvíli rochní. Tentokrát to rochnění nezbaštím, protože se prostě nepovedlo. Souhlasím s názory, že tohle není progrese ani přesah, ale křeč.

Nebrat, uvidíme, s čím kluci přijdou příště a že se jim dostane dostatečné zpětné vazby, aby se sebou něco udělali.

Pokud ještě stále nevěříte nebo se vám dokonce něco z desky líbí, doporučuji pustit si něco ze starého období, případně téměř jakoukoli skladbu z minulé desky. Pokud nejste úplně hluší, uslyšíte naprosto znatelné rozdíly.