Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In Mourning - The Immortal

In MourningThe Immortal

Sorgh18.9.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: In Mourning měli vždy blízko k emocionálnímu pojetí metalu a nové album se této tradici nevzpírá. Umí se tvářit doomově, stejně tak umí kousnout do lejtka. Většina obsahu je mile povědomá, ale i trošku nudná.

Melodická severní škola po prázdninách vyvětrala učebny, umyla se okna a z hudebny plné přísných mistrů na stěnách zazněly povědomé tóny. Poslušní školáci In Mourning přehodnotili svoji lenost a po čtyřech letech vytáhli z aktovky domácí úkol s pořadovým číslem sedm, který navazuje na jejich dnes už velmi bohatou historii.

 

In Mourning byli a jsou silní v oblasti atmosféry, dokáží vyvolat živé scény uprostřed krajiny divokých riffů. Vždy měli blízko k emočnímu pojetí metalu a zdá se, že se v tomhle nic nezměnilo. Možná se tenhle rys ještě prohloubil a dovedl nás někde až k branám doommetalového očistce. V některých momentech je zpomalení opravdu výrazné, a i zvukově máte pocit naprosté zkázy v té nejlepší doomové kvalitě. Atmosférické výboje nám jdou v patách prakticky neustále a teskné kytarové linky v nich malují posmutnělé scénáře. Zároveň platí, že se není třeba obávat nějakého vyčichlého písničkářství odehraného na dvě struny a kastrol. Spodek je stále hezky pěchován rytmickým mazutem, který se hustě přelévá pod nohama muzikantů. Rytmus neztratil důraz, umí pozlobit, z klidného kroku najednou přeskočí studiovou kabeláž a rozvíří sedlý prach.

 

Album začíná ne moc nápaditým intrem, ale už druhá skladba nás osloví živelným rytmem. Noříme se do vod melodického metalu, ve kterých se pomalé party pravidelně střídají s rychlými vypalovačkami. Avšak je to velmi klasický formát, který vzrušením zaostává za osahanou playmate zdobícím stěnu pomyslné pánské šatny. Tak napůl jsem čekal, že nepůjde o strhující obrat a je to tak v pořádku. In Mourning se obracejí k věrným fans, kteří mají rádi jejich hutnou, melodickou krmi. Proto nás švédský vlak veze notoricky známým koridorem, kde tak nějak už dopředu víme co bude za zatáčkou. Hudba nenáročně plyne podle hrbolatosti podloží, my se kolíbáme s ní a nějak to odsýpá. Výpravčí jsou na cestě dva. A podobně jako u policajtů, jeden je hodný a druhý zlý. Mám rád ty zlé, co se nepřetvařují a jdou přímo k věci. Z hodných mám husí kůži. Stejně tak tady vítám místa, kde se growluje namísto masáží jemným zpěvem, který hladí po uších někdy až moc, až je to celé podezřelé. I tam, kde kapela útočí na náš jemnocit, se hrubý vokál dokonale uplatňuje a dojem nekazí. 

 

Účinek melodických vln je místy nebývale silný a i naprostý ignorant musí přiznat, že ho The Immortal někde dokázala chytnou za srdce. Co začátek skladby The Hounding, ne? Skladba navíc směle konvertuje k tvrdému altaru, o který je možno se opřít. Silná věc. A není jediná. I přes poměrně čitelný plán na albu pracuje síla jednoduchých postupů, které nejde ignorovat. V tom je jeho podstata a náboj. Já však přes to, že nepohrdám melodickou většinou, nacházím potěšení hlavně ve skladbách, které mají silný náboj pramenící z technicky odvážnějších řešení. Když vám tvrdší nálada přeskládá došky nad hlavou. Tehdy cítíte, že death metal je tu stále přítomen a nespokojeně klokotá pod melodickým nánosem, který se neslušně roztahuje po baráku. The Sojouner nebo Staghorn jsou takovým pokusem udělat doma pořádek a jde o docela divokou jízdu. Samozřejmě i do ní fušují snahy vše polidštit a udělat příjemné pro všechny, což je nutná daň. Je však třeba být vděčný za každý prostor opanovaný divokým předivem metalového matroše, kde si posluchač může zatřepat hlavou. 

 

The Immortal je dobré album hodné svých tvůrců a jako takové nemá v popisu práce bourat nastavená očekávání. Ale je třeba mít na paměti, že nesmrtelnost sice může vypadat jako dobrá vlastnost, avšak často končí umolousanou nudou. Tohle není ten případ, jen prostě bacha v budoucnu. 





 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky