Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In Slaughter Natives - Cannula Coma Legio

In Slaughter NativesCannula Coma Legio

Victimer3.10.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Návrat po deseti letech v ještě větší temnotě nepřekvapí, ale pořád má co dát. I přes složitější příjem těžké, soustavně se prohlubující deprese.

IN SLAUGHTER NATIVES po dlouhou dobu mlčeli. Deset let je i na bezmála třicetiletou kariéru hodně. Byl-li součástí názvu minulého alba "návrat krále", letošní příchod Jouni Havukainena musíme charakterizovat stejným označením. Minulost projektu spadá hluboko do osmdesátých let, přičemž má na kontě šest regulérních alb, plus nějaká ta splitka či výběrovky. Být ve společnosti IN SLAUGHTER NATIVES znamená být uprostřed bojové řeže, stejně jako být součástí pochodového pluku, či podivínským průzkumníkem zapomenutých katakomb. Ano, jsme zpátky na bitevním poli a pokud z něj vede nějaká cesta, není veselá a nevede na hostinné místo. Vítejte zpátky ve tmě, v přítomnosti chorého orchestru.

 

Rád se vracím ve vzpomínkách a k těm patří i poslech zaprášeného alba "Enter Now the World", které mám z chladné tvorby páně Havukainena nejraději. Rytmicky bohatý martial industrial energického střihu, který je sice temný až běda, ale vidím v něm hlavně smysl pro pulsující tempa. Během takové "To Mega Therion" si chvílemi připadám jako na dobrodružné misi ve stylu televizních bondovek. Ano, tento způsob strojové temnoty jakoby občas byl tak trochu z divokých vajec. Je fakt, že další díla spíš prohlubovaly Havukainenovy tajuplné vize. Do této role se skvěle hodí třeba nahrávka "Purgate My Stain", která také patří mezi ty, co s noblesou sobě vlastní zdárně suplují příchod noci. Ven dneska nejdu, i doma se bojím strčit hlavu do dveří...

 

Novinka je co do do tmy stlačených vizí asi nejdůraznější. Pocit z ní je vyloženě destruktivní a nezmění ho ani pokusy bláznivých kejklí kabaretního střihu, které albem občas problesknou. Důraz na utopení, byť třeba jediné nadějné nálady, je definitivní a jakékoliv další snahy jsou nemilosrdně zašlapány do země. Průvodcem alba budiž mrzký šepot a přidušené chorály, jež se různě deformují a spílají ze tmy svá podivná prohlášení. Dusot, důraz a pochod. Pokud přece jen můžeme tahle tři slova chvilkami považovat za nezvěstná, stejně se ocitáme v náruči bolestné noci. A ten potřeštěný kolotočářský paskvil, co se sem tam připomene, duši příliš nespasí. Vlastně vůbec, spíš ji podlomí a ponechá v nedůvěře.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/in%20slaughter%20recka%20new.jpg 

 

Co do poslouchatelnosti, je "Cannula Coma Legia" skutečně těžkým oříškem. Vše je jakési hlučnější než kdysi, bezohlednější, nemocnější. I přesto, že míra překvapivosti by neměla být tak silná a přičteme-li k ní známé rčení "opakování je matkou moudrosti", mělo by být vše snadnější. Ovšem nezdá se a nemohu jinak, než se soužit pod soustavným tlakem a bát se dalšího poslechu, který by měl předem bolet. Odcházím tak trochu rozpolcen. Jedna část duše si našla svou, výmluvně zkaženou existenci, aby mohla znovu páchat nekalé skutky, ta druhá je příliš ostýchává a nevěřící. Hledí zpátky v čase. IN SLAUGHTER NATIVES stále vládnou, ale přece jen se raději obracím do jejich minulosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky