Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Až se vás budou ptát, co jste v březnu udělali pro českou kultůru, budete nejspíše jen provinile kroutit rty, zatímco já se vzádu budu spokojeně tetelit a čekat, až se pohled tázajícího upne mým směrem. Pak totiž hrdě prohlásím, že já jsem si v ten měsíc pořídil magnetofonový přehrávač, abych si mohl pustit kazetu Ing. Králíka. Ten svojí variací na hudbu totiž jiné médium nekrmí. Nepočítaje v to samozřejmě obligátní digitální stream. Trend kazet se na hudební scéně začíná projevovat s čím dál větší úporností, ke mdlobám zvukových inkvizitorů, kteří doufali, že éra těchto nosičů zůstane zavřená s vehemencí ruských archívů. Já samotný bych si původně se všedním sběrem vinylů normálně vystačil, ale co si budeme povídat, když vidíte v merchi desku za osmikilo, vedle kazetu za stopade a před sebou peněženku, kde prostor pro bankovky vyplňují poskládané pokuty za nezaplacení jízdného, jste za tuhle možnost také rádi. Pokud se některá hudební tělesa nad rámec kazet nehodlají vyjadřovat, tak pak v konečném důsledku stejně nemá člověk na výběr. Koneckonců na filmy Harmony Korina se taky nedíváte kvůli perfektnímu čistému obrazu. 

Velkou roli proto, abych se chopil této recenze, rozhodně hrála i prezentace kapely. Z principu prostě nenecháte ležet ladem kazetu, kde se názvy písní jmenují Úplný kataklyzmat ve spolek pěkně přeju, Absolutní nástěnkář jak obludné či Kandidát medvěd na motocyklový závodník a z jejíhož přebalu se smutně kouká svého času internetem proslulý ruský horník Sergej s totálně zduněným horníkem Čumazikem v pozadí, tedy odkaz na legendární YouTubové video, které letělo světem před dobrými patnácti lety. To se ostatně ukázalo jako další padnoucí dílek do skládačky při investigaci, jejíž cílem bylo odhalit cokoli o pozadí tohoto hudebního projektu.

Za prvé totiž nahrávka Techno není nic včera porozeného, nýbrž soubor veselých písní nahraných již mezi lety 2014 - 2015, které byly zkolonizovány do nějaké zvukové podoby teprve v roce 2019. Samotná historie kapely pak je sice zastřená jak pikařova zima, nicméně s trochou detektivní práce naleznete pojem Ing. Králík na plakátech akcí již z roku 2005. Často v kombinaci s dalšími interprety jako Yaardesh či Cataract. Což jsou jinak oba protagonisté právě tohoto projektu. Zejména první jmenovaný je už ve světě squattů a dredatých klubů celkem proslulý skrze svůj anarchistický (a vynikající) breakcore. Zmíněné plakáty jsou pak k akcím typu Fuck the Commercial Parties či Stop čórování na tekku fest, takže si asi odtušíte odkud skéro vane. Po pravdě řečeno když jsem si spojil dohromady data vystoupení a prostředí této kapely, odpočítal jsem si celkem slušnou pravděpodobnost, že jsem ji nebo někoho ze zúčastněných v dané době viděl naživo.

Dočetl-li si až sem, drahý čtenáři, můžeš mít asi již určitou představu, o čem tady bude s deskou Techno řeč. Přesto je dost možné, že skutečnost je jiná. Prvně jde tentokrát o kytarovou muziku, a to s živými strunnými nástroji, za kterými právě stojí v pořadí Yarrdesh a Cataract. Vzhledem k tomu, že informace u nahrávky jsou napsány slangem, který dávám tak z půlky a Severomoravská kryptografická společnost mi na žádost o dešifrování slíbila výsledky až v polovině dubna, nemusí být informace o dalším personálním obsazení přesné, nicméně na další živý nástroj bych si to netipl. Což je trochu škoda, protože bicí na desce znějí většinou celkem věrohodně a kdyby tomu tak bylo, tak bych chtěl rozhodně vědět, co za bestii za nimi dřepí.

Ing. Králík totiž hraje něco jako fúzi mezi breakcorem a instrumentálním metalem. Přičemž cestu k nahrávce je lepší si nacházet přes první ze zmíněných žánrů. A to nikoli kvůli tomu, že by snad onen druhý byl nezvládnutý. Ona totiž na rozlámané rytmy orientovaná mysl posluchače se bude daleko rychleji orientovat v tom, co ta kazeta vlastně dělá. Vězte, šel jsem na to opačně a do nějakého šestého poslechu to nedávalo moc smysl. Techno není atmosférická nahrávka, nemá zastřešující téma (sic!) a nemá návod. Jejím účelem je udržet vás v nepohodlí neustálými změnami rytmů, stylů a nenaplněnými náznaky. Něco jako první holka. Každý track může libovolně skončit na jakémkoli místě a ničemu to nevadí. Někdy se dokonce zdá, že pod jednou stopou se ukrývá více písní za sebou. Což je mimochodem věc, která by dost mátla při poslechu kazety, kdyby to nebylo úplně jedno.

Říkáte si možná, že tyvole, to musí bejt ale hrozný. No a ono to je právě naprosto boží. Prvních nějakých šest sedm poslechů jsem se do alba vyloženě nutil. Je to vyčerpávající, nedá se u toho nic dělat, nahrávka si vynutí veškerou koncentraci a trvá zasranou hodinu! Během těchto prvních poslechů jsem byl přesvědčený, že kapituluji, vzdám se hodnocení a napíšu něco o tom, že sice rozumím, co kapela chce dělat, ale nevím jak do toho. Jenomže kolem desátýho poslechu jsem se již přistihl, že už natěšeně čekám na určité pasáže, vychutnávám si to až nonsensový vystupňování některých beatů a co je nejhorší, začínám tím obtěžovat okolí.

Problémem je totiž vhodné prostředí k soukromému poslechu. Pusťte si to k vaření a u druhýho tracku si uvědomíte, že jste nakrájeli psa, pusťte si to do walkmana a na konci desky zjistíte, že jste premiér Botswany, prostě v domácích podmínkách neexistuje ta správná hodina, do který si to pustit. Může třeba vzniknout situace, kdy hostitel v očekávání návštěvy do sebe nasype tři deka koksu a nato mu přijde zpráva, že návštěva se ruší. V tento okamžik si dokážu představit, že Techno přijde vhod. Ale vybudujte si tyhle podmínky v době lockdownu, kdy jsou návštěvy zakázaný.

Zkrátka s kazetou Ing. Králíka si pořizujete přesně to, co slibuje obal. Precizní, ale přesto neukotvenou pomatenost, kde veškeré povědomé hudební aspekty slouží k tomu, aby byly převráceny, zmačkány, roztrhány a pak zase slepeny zpátky rozklepanýma rukama pomateného ruského horníka, co si od kolébky rád přihne. Nezávidím moc nikomu, kdo se na album teprve chystá, ale já už si ho teď již užívám jako máloco a za chvíli si ho pustím znovu. Kamarádi holt zas odřekli návštěvu. Nebo jsem odpojil zvonky? Už nevím.