Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Insect Ark - Long Arms (10" EP)

Insect ArkLong Arms (10" EP)

Jirka D.29.9.2013
Zdroj: černá 10" gramodeska (45 RPM), limitovaná ručně číslovaná edice: 190/500
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Být toho víc a procházet se večerním městem, pravděpodobně chodím až do rána.

Tenhle desetipalec je záležitost pro sběratele kuriozit a rarit, o tom žádná. Mohl bych začít nějakou biografií Dany Schechter, třeba výčtem kapel a projektů, kde svého času hrála, co všechno už zvládla, o co všechno jste přišli, a pak plynule přejít k tomu, že když ji nezachytíte na tomhle mini-albu, opět o moc nepřijdete a život plyne dál. Jasně, život vyžaduje jistoty, ale občas je třeba zajít i mimo značenou stezku, poškrábat se o trní a spálit o kopřivy.

 

Hudba Insect Ark je především o atmosféře; klasické postupy, aranžmá, tradiční kompozice – nic z toho nepotkáte, cesta to bude osamělá, plná vlastních myšlenek, vlastního světa, vlastní reflexe. Psychedelie hledající v prapočátcích Pink Floyd je možný záchytný bod, ale i ten připomíná spíš maják v mlžném oparu než jasnou logickou konstrukci. S logikou celkově moc nepochodíme, nechme ji odpočívat.

 

Tři skladby na dvou stranách, zjeví se, trvají, pulzují, gradují a pak – namísto ticha – zanechávají rezonující nitro každého, kdo se vybodl na umývání nádobí a do desky se skutečně zaposlouchal. Otázky? Jasně, je jich hodně a odpovědí málo, na desce je nenajdete ... ta je jen průvodce po cestách, otvírá dveře, ukazuje směr, zbytek je ale na vás.

 

Dana pokračuje tam, kde na svém debutním sedmipalci skončila, nač tvrdit opak. Opět nahodila něco tíživé elektroniky, bicích samplů, napnula struny do lap steel kytary, povolila je na baskytaře a zhasla světla. Být toho víc a procházet se večerním městem, pravděpodobně chodím až do rána.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sorgh / 29.9.13 17:38odpovědět

Desku jsem si koupil naslepo a s úlevou musím konstatovat, že mě ten matroš chytl za vajca. Kvalitní, zamyšlená a místy hezky syrová hudba. Zatím jsem neměl sílu ji použít jen jako pouhou kulisu. Vždy se natáhnu na gauč a jen poslouchám. Samotné zpracování desetipalce se nadmíru povedlo.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky