Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Iron Tongue - The Dogs Have Barked, The Birds Have Flown

Iron TongueThe Dogs Have Barked, The Birds Have Flown

Jirka D.13.8.2013
Zdroj: CD, promo z české distribuce
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Hudba Iron Tongue je skvělá, pohodová a bezstarostná. Nadšení, nadhled a sympatický přístup se tu vyvažují zlatem a tak se to patří.

Iron Tongue z amerického Arkansasu jsou novou akvizicí Neurot recordings a jakkoliv by se jejich pojetí rockové muziky mohlo lehce ztratit v nekompromisních číslech dnešních dnů - tak trochu jižanství, kytarová hutnost Black Sabbath, dotek 70. let, tak trochu stoner, dlouhé vousy, otřepané flanelky a nálada směřující k blues – pro fanoušky žánru jde bezpochyby o nutné rande. Přesto i pro hudební vybíravce mám smělé doporučení, protože aktuální deska IT je vedle mnohých, které se ani nesnaží maskovat absenci jakékoliv invence, poměrně svěží a osobitá.

 

Iron Tongue

 

Jednou z hlavních jistot nahrávky je líně se převalující pohoda, která nikam nespěchá, tempo zrychluje jen když už není opravdu zbytí a většinou sází na rafinovanou jednoduchost, mnohdy se opakující, přesto nenudící. Jen rozjezd úvodní „Ever after“ zabere skoro celých pět minut a přitom nepřipustí omluvné myšlenky na intro; naopak vůdčí zpěv Chrise Terryho mi silně připomíná Jiřího Schelingera v anglickém vydání, a i když se tenhle pocit ve zbytku desky už neopakuje, jakási sympatie zůstává. Následné zrychlení, podpořené skvělým kytarovým sólem, patří k velmi silným momentům, které se IT nebojí použít celkem často, přesto pokaždé s přesvědčivým výsledkem. Obdobně funguje čtvrtá „Moon unit“, předchozí „Skeleton“ nebo bezvadná „Lioness“.

 

Velmi nenápadně, ale o to působivěji, zapadají do mozaiky desky klávesové nástroje, jejichž rejstříky prohlubují dojem směřující do 70. let, a to způsobem, který by se dal označit za citlivý a přirozený (za všechny „Skeleton“). Objevují se ve střízlivém množství, ale opojení je silné a trvalé. V přehlídce předností pokračujme směrem ke zpěvu, který si z výsledného koktejlu ukrajuje velký krajíc – divné přirovnání, uznávám – a pokud se zalíbením posloucháte takové Horn of the Rhino, učaruje vám bez debat. Hlavní zpěv mužský je doplňován zpěvem ženským a jestli jste byli přesvědčeni, že přednes typu „pa pa“, „ú ú“ a „na na“ patří ke smutným vrcholům pop music, tak ode dneška si přepište svoje zásady, protože i tyhle věci mohou fungovat skvěle a vytvářet náladu, u které je vám dobře bez nežádoucích následků.

 

Abych to shrnul a sečetl – hudba Iron Tongue je skvělá, pohodová a bezstarostná. Nadšení, nadhled a sympatický přístup se tu vyvažují zlatem a tak se to patří. Velká škoda proto je, jakým způsobem byl vyroben master pro poslouchané CDčko. Následky limitace jsou slyšitelné poměrně dost, činely jsou bez kompromisu ustřižené a jejich tranzienty tupé; o dynamice jako takové nemůže být řeč. Zvuku pak chybí především výšky, výsledek je posunutý do oblasti středů a basů do té míry, že při hlasitějším hraní nepříjemně duní. Pokud tyto záležitosti neřešíte, klidně si k výslednému hodnocení bod dva přidejte.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 13.8.13 20:00odpovědět

Dobrá deska, poslouchá se moc fajn...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky