|
|
||||||||||
Když se Cantrell na posledním sólovém albu Brighten loučil coverem skladby Eltona Johna Goodbye, která skutečně měla nádech něčeho osudového a snad nepřímo naznačeného konce, nedalo mi to a zajel jsem se podívat na koncert do pražské Lucerny. Člověk nikdy neví, jestli to fakt nebude poslední možnost. Cantrell tam tehdy vystupoval velmi klidným, noblesním a vyrovnaným způsobem a o veškerou energii koncertu (myslím takovou tu přímočarou, jednoduchou a zábavnou energii) se starala kapela složená kolem něj, tedy hlavně Greg Puciato za mikrofonem a Gil Sharone za bicími. Síla Cantrellova projevu byla v něčem úplně jiném.
Pamatuju si docela dobře, že z koncertu jsem odcházel s takovými rozporuplnými pocity, protože zhruba polovina setlistu byla tvořena starými fláky od Alice In Chains a i když bylo fantastické slyšet Rooster živě (ten riff ve mně vibruje občas dodnes), v podání naprosto jiné kapely a naprosto jiných lidí (vyjma Cantrella) to vzbuzovalo odvěkou otázku cui bono? Ne, opravdu tu nehodlám hořekovat nad tím, že umělci na sólové dráze hrají sklady svých domovských kapel, protože rozumím tomu, že chléb a hry jsou odjakživa způsob, jak udržet lid v patřičných mezích. Na druhou stranu si na sólové tvorbě hudebníků vážím především jejich sólové tvorby a nemám vůbec problém, když se tato lehce odchýlí od hlavního směru jejich domovské kapely. Ostatně právě tohle bych považoval za jeden z nejdůležitějších principů sólové dráhy.
Možná i z tohoto důvodu mi předchozí deska Brighten vůbec nevadila proto, že by na ní byly vlivy amerického country nebo proto, že je celá taková lehká, písničková, s hromadou akustické kytary, protože právě takhle ji nesjpíš Cantrell chtěl a budiž mu přána umělecká svoboda. Moc rád bych v případě nové desky věřil tomu, že stejná umělecká svoboda Cantrella dohnala k feelingu mnohem bližšímu jeho hlavní kapele, ale vzhledem k tomu, že nejsem žádný velký životní optimista, idealista nebo snílek, moc tomu nevěřím. Tedy místo závěrečného rozloučení ve znamení skladby Goodbye, po kterém jsem znejistěl co do věcí budoucích, je po třech letech situace naprosto opačná. Protože Cantrell evidentně neodchází, Cantrell chce krev.
I Want Blood hned v úvodním riffu Vilified dává zapomenout na lehkost Brighten a od nastoleného směru hutného kytarového spodku se neodchyluje po celou svou hrací dobu. Je to špatně? No samozřejmě ani náhodou, skladby jsou napsány naprosto skvěle, taková Off the Rails je fantastická a jedna z nejlepších, jakou jsem z pera Cantrella od rozpadu Alice slyšel. A rozhodně není osamocena. Nebývale rozezpívaný, ale stále důstojně melancholický a posmutnělý Cantrell výborně souzní s kapelou postavou kolem sebe, což jsou jména známá napříč hudebním světem i ze zmíněného pražského koncertu. Jejich rejstřík sahá od nádherně melodických skladeb typu Afterglow až po hutné kusy jako titulní I Want Blood, z níž nelze nezaslechnout feeling žánrových kolegů A Pale Horse Named Death.
Album prakticky bez jediného škobrtnutí sází jednu výbornou skladbu za druhou a naplňuje svou hrací dobu téměř až po okraj osvěžujícím vyvoláváním duchů Alice In Chains. Příliš nemusím rozlučkovou It Comes, která je na mě až příliš patetická, ale jinak vidím skóre jako 8:1 ve prospěch domácích, kteří na jistotu hrají přesně to, co diváci posluchači ocení. A oni to vědí. Právě proto mám tentokrát neodbytný vnitřní problém považovat tuhle desku za Cantrellovu upřímnou sólovku, tak jak tomu bylo v případě Brighten, nebo jak tomu bylo v případě těch ještě starších. Novinka je samozřejmě skvělá, jak píšu výše, skladby jsou napsané výborně, riffy jsou hutné a třeba ten v Throw Me A Line zní téměř jak z DuVallova pera. Atmosféra přesně ta, jakou očekáváte, pěvecké harmonie jako vždycky (jakože fakt sólová deska?), melodie zkroušené životní melancholií a katalogově perfektní zvuk Boba Ludwiga … všechno na svém místě. Přesto odcházím s pocitem úplně stejným jako před dvěma lety z pražské Lucerny.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Victimer / 23.12.24 19:51odpovědět
Baví mě to. Kvalitní friendly music kamkoliv, co má pořád koule.
Label:Double J Music
Vydáno:Říjen 2024
Žánr:rock
Jerry Cantrell – zpěv, kytara, baskytara
hosté:
Greg Puciato – doprovodný zpěv (5)
Duff McKagan – basktara (3, 4, 5)
Gil Sharone – bicí (1, 2, 3, 5, 6, 8, 9)
Mike Bordin – bicí (4), chór (9)
Robert Trujillo – baskytara (1, 2, 9)
Vincent Jones – klávesy (3, 4, 5, 8)
Lola Colette – doprovodný zpěv
1. Vilified
2. Off the Rails
3. Afterglow
4. I Want Blood
5. Echoes of Laughter
6. Throw Me a Line
7. Let It Lie
8. Held Your Tongue
9. It Comes
Jerry Cantrell
Degradation Trip Volumes 1 & 2
Jerry Cantrell
Brighten
Ektomorf
Aggressor
Deftones
Adrenaline
Marilyn Manson
Antichrist Superstar
Face The Day
Stuck in the Present
Time Lurker
Emprise
Malakhim
Theion
The Canyon Observer
FVCK
P.O.D.
Murdered Love
Code
Mut
Pod pořadatelskou záštitou kapely Crippled Fingers se 7. června odehraje další ročník jednodenního festivalu Fury Over Prague, který letos na dvou pód...
13.3.2025Dva mistři baskytarové hry, Steve Di Giorgio (Testament, atd.) a Jeoren Paul Thesseling (Obscura, Pestilence) spojili své síly v instrumentálním progr...
13.3.2025Čertovští atmosférici Lucifer's Child natočili klip ke skladbě Ichor. Tu najdeme na připravované řadovce The Illuminant s plánovaným vydáním 28. březn...
11.3.2025V pravidelné roční periodicitě vychází nové číslo Telepatie. Jako již tradičně je obsah naplněný převážně (ale nejen) rozhovory s kapelami a osobnostm...
7.3.2025Vystoupí celkem 18 skupin, zastoupena bude celá Skandinávie (Norsko, Švédsko, Finsko), další tradiční evropské země (Itálie, Německo, Nizozemí, Lucemb...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.