Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
John Grant - Pale Green Ghosts

John GrantPale Green Ghosts

Victimer5.9.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Folkový písničkář synthpopovým hitmakerem? Proč ne, John Grant tohle vzájemné prolínání zvládá s grácií.

John Grant, muž s až aristokraticky působícím vokálem, obrátil list za svým prvním sólovým albem "Queen of Denmark" a spolu s jeho následovníkem zvolil jiný přístup. Novinka "Pale Green Ghosts" zanechává písničkáře písničkářem vyprávějícího stejně uhrančivým způsobem jako kdykoliv dřív, jen je dnes pan strojvůdce oděn do jiných šatů, víc si věří a nebojí se experimentů. Ušlechtile působící pán mající za sebou učinkování v alternativně rockových The Czars je dnes zvukově nedaleko od Depeche Mode a jejich soudobých návratů na začátek osmdesátek. Jsou místa kdy John svůj analogový strojek na úpravu mocného vousu tahá z hluboké studny, kterou kdysi vykopali Kraftwerk a Depeche Mode z ní nabrali zvětralé vody skoro na celé album "Sounds Of The Universe". Ale dost srovnávání. John Grant, to je natolik tvůrčí a osobitá persona, že tohle zkrátka nemá zapotřebí. A taky je to jediný člověk, od kterého jsem velmi ošklivé slovo "motherfuc..r" slyšel zazpívat se vším procítěním (GMF). Hmm, kavalír. Hmm, vášnivý.

 

Johnova tvůrčí potřeba tentokrát svedla jeho kroky na Island, kde se dal dohromady s místním uznávaným borcem přes vše elektronicky studené a snově hitové - Birgirem Þórarinssonem, a spolu s dalšími hosty dal vzniknout aktuální kolekci. Z hostujícího ansámblu určitě nejvíce zaujme přítomnost Sinéad O´Connor, která upředla ve svém jedinečném hrdle pár doprovodných vokálů. Vedle jasně elektronického poslání odkazujícího na novoromantickou notu ovšem máme tu čest s albem, jemuž není lhostejné se zaplést s výpady smyčců (Vietnam, Glacier), typickou akustickou kytarou, nebo propadnout tanečním kreacím (Sensitive New Age Guy). Nad vším stojí pečlivě upravený elegán, který si svým výrazným pohledem mnoho přátel na první pohled nejspíš nedělá. Ale ty zkušenosti...

 

Po úvodním překvapení přichází zjištění, že proluftovat kvalitní tvůrčí potenciál starší elektronikou není zas tak šalamounské řešení. Ono to do sebe vše tak ladně zapadá, jako by tomu tak bylo od nepaměti. Nač se divit podobným spojením? Dneska? Vžďyt už je normální snad všechno. "Pale Green Ghosts" je album mající přes zřejmé poslání mnoho tváří a může si klást jen ty nejvyšší cíle. Když se obrátím k půlnočnímu kaubojovi Lynchovi, který cosi huhňá na verandě nemaje nejspíš zubů ani nápadů na slušnou hudbu, John Grant je ten člověk, který podobné břídily s přehledem přehlíží a maximálně je pokropí vodou z kaluže, když kolem zaflusané stodoly proletí svou károu. "Pale Green Ghosts" je dotaženou konstrukcí bez chyb. Nechá být písničku písničkou a umí ji prohodit hned několika odlišnými světy, kdy ten s největším počtem obyvatel patří synthpopu velmi slušné úrovně. Dobrá práce, čistá a kreativní.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky