Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Jon Anderson - True

Jon AndersonTrue

-krusty-26.9.2024
Zdroj: 2LP
Posloucháno na: SONY CDP-270 / Technics SL D3
VERDIKT: Jon Anderson je gigantem, srovnatelným s Gabrielem, Bowiem nebo Collinsem. Ano, nešel nikdy naproti masám jako tito zmiňovaní, není to takový popíkář, ale jeho stopa v dějinách hudby je už teď otištěna výrazně hluboko. A pokud by tohle mělo být jedno z posledních alb, ne-li poslední, je to opus magnum par excellence non plus ultra. A to i navzdory ohavnému obalu. Určitě jej zkuste!

Můžeme být jedinečné osobnosti, se svojskými otisky prstů, s vlastní DNA, typickým stylem chůze a oční duhovkou… Přesto si myslím, že každý je nahraditelný. Nemyslel jsem si to vždy. Podvědomě jsem asi tak trochu nechtěl podvést moje idoly, vzory a oblíbence. Chránil jsem tak jejich jedinečnost. Ale jak šel čas, musel jsem uznat, že John Bush byl v Anthrax dobrý, Steve Hogarth dovedl Marillion do jiných, stejně kvalitních vod a Steve Tucker v Morbid Angel páchá fajn muziku dodnes.

 

I Jon Davison v Yes funguje dobře. A propós: Yes. O těch dnes bude řeč a zmíním je alespoň desetkrát. V tomhle případě jsem ovšem vzácně na vážkách v otázce nahraditelnosti.

Jak by řekl sir Humphrey: ano i ne.

 

Geeks500

 

Jon Anderson je zakladatel a ikona (nesnáším tohle slovo) progresivního rocku. Všestranný umělec, od kterého nemusím zdaleka vše, ale kterého je třeba respektovat. Trochu snílek, trochu infantilní hippie. S Yes nazpíval ta nejzásadnější a stylotvorná alba, spolupracoval s Vangelisem a už 23 let si hrabe na svém písečku na plný úvazek. A pozor: za měsíc slaví neskutečných 80 let. Loni měl výtečný koncert v brněnském Sono Music Clubu. Vystupuje, zpívá, nahrává a vydává. Netuším komu a kdy upsal duši. Je to anglický neřád, kterému závidím kreativitu a entuziasmus. Opakuji: 80 let. A jeho hlas neztratil naprosto nic ze svého kouzla. Pravda, jeho hlas je zároveň i tím, co brání lidem poslouchat alba jeho i kapel, pro které zpívá. Ten falzet není opravdu pro každého. Ostatně ani já nevyhledávám třeba takové The Cure právě pro Smithovo kňourání, Bowieho pro jeho lehce prkenný patos a Collinse nebo Mustainea pro jejich mečení. Přesto je všechny respektuji v úklonu.

 

 

Anderson se spojil s americkými The Band Geeks (v sestavě je Richie Castellano z Blue Oyster Cult), slovo dalo slovo a album je na světě. A proč ne? Ať si děda Anderson na stará kolena zablbne a kapela si napíše do sívíčka, že točila s Andersonem. První poslech je vlažný. Ale druhý, třetí a čtvrtý poslech mi zboural již dopředu postavené argumenty a názory. A jsme u toho výše zmiňovaného rozporu o nahraditelnosti a nenahraditelnosti.

 

Jon Anderson si pořídil hračku: nové Yes, kteří se jmenují The Band Geeks. Jsou to Yes v jejich nejlepší éře (ano, jsem při smyslech). Opravdu slyším Yes, kteří nahradili Yes. Neslyším revival, tribute band, kopii. Slyším sebevědomou, instrumentálně i kompozičně neskutečně nadupanou kapelu. Yes tedy byli nahrazeni téměř se vším všudy. Slyším typické wakemanovské klávesy, typickou howeovskou kytaru a bože netrestej mě, i typickou squireovskou basu. Slyším hudbu, kterou bych považoval za utajené nahrávky z dob Keys To Ascension (1996 – 1997), resp. bilanční Keystudio (2001) nebo The Ladder (1999).

 

Jon nosič

 

Na druhou stranu, slyším i Jona Andersona a úsměv se rozleje po celém obličeji. Protože tohle není napodobenina v podobě skvělého Trevora Horna, výtečného Benoita Davida nebo spolehlivého Jona Davisona (Yes vždy až nesmyslně hledali vokální kopii svého původního pěvce). Tohle je originál se všemi klady i zápory, se svými typickými klišé, svými melodiemi s lehkým dotekem naivity. Ač mi ta myšlenka za poslední roky párkrát proběhla hlavou, Anderson je asi opravdu jen jeden. Uznávám a už se nebudu přít. Slibuji.

 

Kroutím hlavou, protože první poslech jsem sám sobě komentoval slovy „proč poslouchat dokonalou napodobeninu?“, ale člověk je nostalgik a od středního věku se prostě rád vrací tam, kde mu bylo vždy dobře. A na tomto albu je dobře vše. Není to navzdory mým slovům kompletní a naprostá kopírka. Je to dokonalá variace na vrcholné období progresívního art rocku. Navíc se silným dotekem toho, který tento dinosauří styl tvořil.

 

 

Všímáte si, že vlastně nepíšu o hudbě samotné? Že se jen rozplývám nad touhle dvojitou dvanáctipalcovou plackou? O Yes jsem sem toho napsal už dost a poslední co bych chtěl, je čtenáře otrávit velebením hudby samotné. Poslech samotný už nechám na Vás. Mám něco doporučovat? Živou vodou politou True Messenger, křehkou Build Me An Ocean, houpavou Still A Friend…?

 

Ne nedůležitý dodatek: K Jonu Andersonovi patří i jistá naivita, sluníčkářství, optimismus a toxický idealismus. Tady se projevil i ve vizuálu. Myslím, že jsem nikdy v životě neviděl horší grafiku. Obal sám o sobě je hodně špatný. Anderson se musel pomátnout, fotit se na obal ve slunečních brýlích a ochmatávajíc kondenzátorový mikrofon. Pracky mu urazit – kdybych byl zvukař nebo focení přítomný estét. Do toho všeho photoshopová sluníčka a odlesky. Vrcholem je blyštivě zlatý švabach v názvu alba. Peklo. To platí i pro zadní stranu. Tady je všechno špatně, nezlob se Jone. Ale tak to dopadá, pokud grafiku povedeného alba svěříš nekriticky svojí dceři! Kde prozřetelnost přidala, musela asi i něco ubrat. Proč si staří matadoři nenechají poradit od někoho mladšího, svěžího a schopného? Tak jako třeba Deep Purple, kteří od alba Now What?! (2013) disponují nápaditou a moderní grafikou, která kupodivu skvěle doplňuje jejich staromilskou hudbu (album Infinite (2017) je v této kombinaci hudby a vizuálu vzorové). Jone, ty starý optimisto…vytáhni hlavu z písku!

 

P.S: recenzované album mne zastihnulo v období, kdy si jej na střídačku vrchovatě užívám společně s posledními Nile. A obě alba jsou si podobná v tom, že si zaslouží extrémní péči posluchačovu. Poslouchejte v klidu, pozorně a oddaně. Budete odměněni!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Ruadek / 15.1.14 8:43

První dvě fošny se nesly ve stylu Skinny Puppy, Crwn Thy Frnicatr byl pro mě vrcholem tvorby a We the Fallen první stagnací v první polovině alba, ta druhá byla naprosto výborná. Aktuální počin je zběsilou exkurzí do všech poloh, jakými nás PN provedli na posledních dvou deskách. Je to čistá esence zloby. Zmíněný Manson není náhodou, jisté persony z okruhu tohoto umělce se na albu přímo podílely. Celkově mě album nijak nedostalo, není v něm žádný posun kamkoli. PN opakují zavedenou formuli, přestože způsobem, jaký nikdo nezopakuje ani nenapodobí. Sedmdesát procent.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky