Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kajkyt - II

KajkytII

Victimer2.10.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Introvertní elektronická masáž pulsující mezi zvukem hlasu, meditací, stravitelnou syntetikou a hlukovým zrněním. Zajímavá, ale ne zrovna odzbrojující uzavřenost ve vlastním světě.

Redakční vox vedoucí zvukovodem do našich emailových schránek hovořil srozumitelně. Hledá se dobrovolník, který by vydýchal atmosféru neživých tónů plujících na hladině ambientu a dostupných přístavů v okolí. Onoho dobrovolníka shání další ze samotářských duší schovaných ve vlastním doupěti, odkud se snaží vyloudit něco zvuků, aby upozornil, že u něj doma není jedinou produkcí výjezd tramvaje do zatáčky skrze otevřené okno pokoje. Z křesla ponuře působícího bytu v rakouském Grazu občas vstane člověk jménem Slobodan Kajkut (Kajkyt je jeho umělecké jméno) a začne nahlas meditovat. Pomocí ruchů, elektronických harmonií i svého (víc unylého než magicky tvárného) vokálu. Jdeme tedy zazvonit a snad nám otevře.

 

Abych to dovysvětlil, rodák ze srbské Banja Luky nyní v hlavním městě Štýrska pobývá, takže není třeba jezdit dál. Muž, který je aktivní různými směry, nastartoval projekt KAJKYT před osmi lety a učarovala mu směs pomalých temp, temných nálad a elektroniky. Pohlédneme-li do historických komnat jeho podkrovního bytu, zjistíme, že první nahrávka se jmenuje "Krst" a jde o tři roky starou záležitost. A dnes nastal čas ji nahradit. Její meditativní účinky střídá úplně čerstvá věc, lapidárně nazvaná "II". Tohle pokračování je na světě sotva pár dní a jeho forma promo prezentace je jednoznačně skvostná. Tady vyšla spolupráce KAJKYT se spřáteleným labelem God Records na výbornou. Černočerná papírová krabička obsahuje, kromě stejně barevně skromného CD, spoustu užitečných informací. Ty se týkají jak nahrávky samotné, tak vkusné prezentace vydavatelství a jeho produktů. Holt, má to styl. Někdo si dal práci, někomu záleželo na tom, co po něm zbude a co jej reprezentuje. Tohle se vážně povedlo.

 

Ovšem sběratelské city stranou, ve výsledku to můj názor na hudební rovinu KAJKYT nijak neovlivní. Jak jsem nastínil, jsme svědky spojení děsiva, jeho stínů v podobě zběsilých ruchů, ovšem do typické noise kultury je celkově docela daleko. Prim hraje spíš downtempová elektronika opírající se o jakýsi typ hypnózy, opakující se rytmy a poměrně falešný šepot hlavního protagonisty. Valy stereotypně působících zvuků se navzájem prolínají a polykají více vlivů najednou. Ve finále máme co do činění s experimentem na hraně primitivního rituálu a hledačské posedlosti. Tak či tak, jedná se o materiál, který je vhodný pro zvukově otrlé, kterým se nevadí proplétat temnými zákoutími, kroutit se ve stísněním prostoru a mít panickou hrůzu ze světla.

 

http://farm8.staticflickr.com/7031/6770625251_6c4987ce44_o.jpg

 

KAJKYT má svou atmosféru a má i svůj rukopis. Nejsem ovšem přesvědčen o tom, že je jedním z těch hlubších prožitků, ke kterým se budu vracet častěji, než by s ohledem na vlastní psychické zdraví bylo rozumné. KAJKYT, to je temnota zatažená do sebe, zvláštní uchopení mystiky v hudbě. Vedle toho všeho ve mně ovšem vyvolává i laciné pocity, místy až jako bezvýznamně působící poraněné cosi ploužící se svým neveselým polosvětem. Vokál mi vyloženě nesedí, čekal bych uhrančivější přednes. Ta kompletní rozpačitost tam prostě je a zůstává, nic naplat. Přesto jde o zajímavou variantu, jak se užírat ve vlastní agónii. Zkuste, popřemýšlejte a třeba se uduste polštářem. Nechám to na vás. Mně ze Slobodanova 3+1 zůstalo v paměti jen jeho 2+kk. Sám nevím, jestli je to málo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky