Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V jednoduchosti je krása. Věta holá a přitom vystihující vše. Náramně se hodí zejména na debutovou práci tuzemké formace Kalle, která aktuálně vydává svůj prvotřídní materiál Live From The Room. Ano, už z kraje hovořím o prvotřídním materiálu, jelikož muzika, kterou jsem prostřednictvím této slušně zpracované kazety dostal do rukou, je jednoduše skvost. Duet Kalle si totiž nehraje na žádné progresivní tvůrce hudebních labyrintů, nýbrž dávají nádherný průchod čistým uvolněným emocím. Vše bylo nahráváno na čtyřstopý magnetofon, což má za následek i omezené možnosti kombinování aranží. Ovšem tahle skutečnost nemá rozhodně degradující vliv na výsledek, právě naopak. Toužíte-li po čisté procítěnosti a jednoduchosti kytarové hudby, tahle nahrávka jednoduše musí být tou pravou.

Přiznám se, že v podobné hudbě nejsem ostříleným posluchačem a prakticky znám jen něco málo kapel, ke kterým bych ponejvíce hudbu Kalle přirovnával. Zůstanu v domácím prostředí a vzpomenu na chvějivou muziku kapely Nierika, kteroužto bych v tomto případě připodobnil především kvůli kytarovým partům. Jak Kalle, tak Nierika mají základ právě v kytarových drnkačkách, které na první pohled působí možná jednoduše a možná i obyčejně, ale při pohledu přes zvětšovací optiku rozkrývají svou krásu. Okvětí je najednou barvitější, vrstvy pasáží se nenápadně vrší a vzniklá kompozice dosahuje naprosto mimořádných kvalit. Teď mám na mysli především Kalle, kteří třeba v takové By All Accounts dokáží na sebe nakupit tolik nápaditých linek, až běhá mráz po zádech. Respektive jich není mnoho, ale jejich síla a jiskra je jednoduše uchvacující.

A když už jsem začal přirovnávat, tak druhým českým tělesem, které mi hlava podstrkuje, jsou Roe-Deer, případně Khoiba. Asi tušíte, že mi jde hlavně o výtečný hlas Emy Brabcové, která ve zmíněných tělesech doslova exceluje. Nejinak tomu je i u Kalle, kde zpěvačka Veronika Buriánková využívá vcelku široký hlasový rozsah svého hrdla. Její zpěv má pro tuto nahrávku určující a zcela zásadní úlohu, neb dokonale dokresluje náladu jednotlivých skladeb a jejich pasáží. Pohybuje se od tlumeného až vypravěčského spodku a sahá k vysokým táhlým pozicím, při kterých člověku vyloženě mrazí.

A teď si to zkombinujte dohromady. Citlivý hlas, řemeslné ba mistrovské užití kytar, nasamplované rytmy (Black Water), nebo klavír (Through The Tape).  Výsledek je naprosto odzbrojující. Vynikající ukázka toho, jak může znít nahá hudba, hudba, která se ukazuje natolik obnaženě a neskrývaně, že vyvolává pocity lehké intimity. Jakoby autoři odhalovali nejniternější zákoutí sebe sama. Zhudebnit tklivé pocity se jim totiž povedlo uhrančivým způsobem. Osobně jsem tedy takový záchvěv emocí nečekal, ale možná ve mně dýchá jen nadšení z hudby, kterou zase tak často neposlouchám a nejsem tak schopen srovnávat s pomyslnou konkurencí. Ale nabývám názoru, že Kalle mají setsakramenský náskok.

Celý zážitek navíc umocňuje fakt, že dílo vyšlo jen a pouze na kazetě. Tedy co se týče fyzického vydání, k dispozici je ještě elektronická verze, streamovaná na Bandcampu. O finální internetovou zvukovou podobu se postaral anglický (především) rapper James Reindeer, ovšem když porovnám verzi kazetovou, prakticky bez vnějších zásahů, a onu elektronickou, sterilně vyhlazenou, vyhrává jednoznačně páska. Důvodem není ani tak má záliba v kazetách, ale spíše onen šum, který smyslným způsobem zahušťuje atmosféru a vytváří tak prazvláštní auru nad celou nahrávkou. Nedotčený zvuk se zároveň podepisuje na dynamice a při poslechu není zapotřebí se bát otočení ovladačem hlasitosti. Marně přemýšlím, kdy naposled jsem přidával tolik plusů... (Možná by nebylo od věci takový materiál vrýt do černých drážek.) Však okuste sami, možná budete litovat, že starý magič kazety buď namotává, nebo už dávno spočívá v místech zapomnění. Kalle opravdu stojí za pozornost.