Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kalle - Under The Black Moss

KalleUnder The Black Moss

Symptom30.1.2023
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: PC / Marshall Major II / Yamaha HS5
VERDIKT: Třetí řadová deska táborského dua je zahraná do tečky a zapůsobí jakoby šlo o artový film pro ucho. Vtáhne a pohltí vás už úvodní pecka Over The Hill.

Člověk je rád, když se na domácí scéně děje něco zajímavého a tím líp, když jde o událost plnou skutečného umění, které se z některých částí hudebního světa zvolna vytrácí. Kalle opět dokazují, že pro vybuzení silných citů nemusí hudebník být největší lev ve výběhu. Svým rozvážným klidem nastavují zrcadlo světu v křeči. Letní nahrávka s podzimní atmosférou vyniká vkladem autorské dvojice, která reflektuje své unikátní skladatelské i životní zkušenosti. Po vzoru magického realismu prolínají skutečnost s fantazií v uhrančivý slowcore hudební proud.

Duo vybavené kytarou s efekty, klávesy a mikrofonem ve třech skladbách doplnil hostující bubeník, Jiří Bendl, který dobře mířenými údery vkusně vystihl potřeby kompozice. Zastřený hlas a příjemně zkreslená kytara ve dvojce Breath On připomíná vypjatou atmosféru skladeb Chelsea Wolfe. Kde rytmiku neudávají klasické akustické bubny, přichází ke slovu samplované syntetické zvuky bicího automatu. Při větším důrazu na trip-hopové prvky by vznikala zajímavá paralela k tvorbě britských Portishead. Pozornému posluchači neunikne decentní baskytara v pozadí, která je postradatelná pro živou prezentaci, ale studiové nahrávce dodává pevný spodek a prohlubuje poslechový zážitek.

 

 

 

Po zvukové stránce dělá album dobrý dojem díky slušnému dynamickému rozsahu, který takto komorní muzice sluší. Jasně čitelný zvuk elektrické kytary si tu podává ruku s nakřáplým crunchy zkreslením. Kontrasty nabitá sedmička Path představuje obě tyto polohy. Určitá dynamičnost je přítomná i po kompoziční stránce. Jednoznačnou převahu zasněných a zadumaných pasáží tu a tam prozáří paprsek světla a naděje jako v klávesy podbarvené šestce Goddess. Obdivuhodnou práci s nástroji a zvukem doprovází vynikající vokální přednes.

Kalle jsou jedním z těch sympatických projektů z jejichž tvorby je cítit ryzí emoce a také něco, co bych označil za nadčasovost. Časový test bývá stejně nemilosrdný, jako neomylný a něco mi říká, že Under The Black Moss v jeho zkoušce obstojí. Zvuk nepodléhá žádným pokřiveným trendům doby a skladby jsou komponované s důrazem na dobrý základ, co zafunguje i v čistě akustickém podání. Instrumentace a vokál hrají na osobitost, což je v hudební produkci jedna z nejvyšších karet. Deska již tradičně vznikla ve vlastní režii od nahrávání až po mixáž. Lesk masteringu skladbám dodalo pražské studio Golden Hive, stejně jako u předchozí desky Saffron Hills (2017).

Hudební album v duchu původní filozofie není jen kolekcí singlů, ale společně fungujícím celkem, který má cílevědomě směřovat k pointě. Tenhle přístup je tu znát. Je v jednotném výrazu, který i přes minimalistický přístup umí být poměrně pestrý. Je v uspořádání skladeb a dobré práci s dynamikou hudebních emocí. Je i na úrovni intuice, kdy prvně slyšíte poslední tóny závěrečné skladby a víte, že po nich nastane ticho a prostor k rozjímání. Přesně takhle funguje devátá The Red Lake s hutným kytarovým outrem. Kalle nejsou v čele domácí alternativní scény omylem, svoji pozici drží právem zkušených autorů a upevňují s každou další nahrávkou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

antiKK / 1.2.23 12:41odpovědět

nooo, to znie vôbec zle. ďakujem za tip.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky