Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kill The Dandies! - Those Who Hold The Flame

Kill The Dandies!Those Who Hold The Flame

Sorgh29.7.2013
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Co deska, to vyzrálá kolekce originálně podaného rocku, který nám Kill The Dandies! bez skrupulí nabízejí. Kdo tápe přibližně směrem jejich cesty, bude pravděpodobně spokojen, ať už si od nich pustí cokoliv.

Zatím poslední řadovkou pražských psychedeliků se nejvíc kochám v době, kdy se na trhu griluje nedávno zmíněné EP a už je možné vysledovat první nesmělé informace o desce nové. KTD! mě stále blaží tím co a jak umí. Tedy atmosférou ulítlého večírku se vším co k němu patří. Chlast, tanec, blbé nápady, z nichž některé se uskuteční. Album Those Who Hold The Flame  je divoké a stejné vlastnosti bude vyžadovat i po vás. Takže poslušní chlapečci a způsobná děvčátka, zůstaňte prosím pro dnešek doma.

 

Kolekce mi nepřijde tolik hitová a stravitelná jako ta minulá, ale to je můj osobní pohled. Přesto zde nacházím celou řadu zajímavých nápadů a jednoduše skvělou muziku. Jen je někdy potřeba dát tomu čas. Kdo má rád rokenrol zkrátka nemůže být zklamán. Kill The Dandies! styl obohacují vlastním xichtem a řadou neotřelých prvků, zatímco jdou ve svých vlastních stopách. Navíc jsou schopni album vhodně namíchat a prostřídali kusy pomalejší s rychlým nášupem, čímž vězní naši  pozornost po celou hrací dobu. I když nejde o kdovíjaký majstrštyk, hned úvodní flák přináší bigbít v jeho nenáročné a jednoduché formě přístupné snad každému. Jeho kouzlo je dovedně uloženo v klávesách, které jednoduchou melodii podbarvují a přidávají jí na hodnotě, možná ji táhne Manciniho zpěv a jeho častá zvolání. Vokál je zde nezbytný. Stejně tak La Petit Sonja, která se dostává ke slovu v druhé kousku v pořadí a nechává rozeznít svůj prapodivný vokál až na samou hranici směšné vážnosti. V coveru písně The King Of Kalifornia, která pochází z pera australského kytaristy Rowlanda S. Howarda, zautočí bez přípravy a já doteď nevím, jestli se mám smát nebo ne. Výtečná věc s osobitým přístupem.

 

Troufám si říct, že deska nemá hluché místo. I když ne všechno se mi líbí tolik jako třeba Itś So Sad, která nabízí lákavý kontrast monotónních slok s vyzrálým a nesmírně lákavým refrénem. Na něj vždycky netrpělivě čekám až citlivě udeří na struny mé duše. Takovou sílu všechny skladby nemají, ale ani po opakovaných posleších bych nevyřadill ani jednu. I v nepříliš zajímavém celku nacházím party, které stojí za to slyšet. Nejednou se stávají branou, díky níž nakonec objevím kouzlo celé skladby. Celek kombinuje skladby klidné s celou řadou našlapaných nářezů, a tak nejen tklivým vokálem posluchač je živ, slyšet je i sytý řev. Saturn, Black River, The Star, to jsou tvrďárny, které přímo vyžadují vaši spolupráci. Můžete křičet, skákat, ale hlavně se, proboha, nějak projevte. Sezením a slinou u otevřené huby se bitva nevyhrává. Tady se nabízí možnost vybít energii v užitečném reji zvukových fines. Posedět si můžete u poslední štace večera, to se blíží konečná. Lehce posmutnělá jak už konce bývají, konejšivá slza v koutku oka. And Through The Storm We Get Home. Tím to hasne.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky