Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kingdom Come - Outlier

Kingdom ComeOutlier

Sarapis12.9.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips, PC, AKG K44
VERDIKT: Vyrovnané dílo, kterým se Kingdom Come sice nedostanou zpět na pozice dobyté v osmdesátých letech, ale své fanoušky, kteří svorně následují jejich hudební cestu až do současnosti, určitě uspokojí.

Lenny Wolf. V osmdesátých letech rocková hvězda, nyní osamělý bojovník. V minulosti našlapané stadiony, dnes sotva pár koncertů pro radost. Americký sen zvolna pohasl a s nohama na zemi kráčí tento hamburský rodák svým životem dál. Nemůžu si pomoct, ale jeho hudební osud mi přijde poměrně sympatický. Zažil slávu snad nejryzejším glam rockovým způsobem osmdesátých let, po ní ústup z pozic, rozpad sestavy a návrat z výšin na zem. Nepoložil se na lopatky, neskončil na odmašťovně. V roce 2013 vydává další album, které si nahrál sám, vyrovnaný, uklidněný.

 

Do hlavy tomuto svéráznému pánovi nevidím, ale mám pocit, jakoby byl se současným stavem opravdu spokojený. Už před lety se dostal na takovou úroveň, že je schopen stvořit album individuálně bez pomocí zvenčí. Tedy až na sólovou kytaru, kterou raději přenechává vhodnějším adeptům. Jinak vše je v jeho režii, i co se týče produkčních a technických záležitostí nahrávky. K seberealizaci mu tak nestojí v cestě vůbec nic.

 

“Outlier” je další z řady sbírek, které třímají prapor klasických Kingdom Come hrdě ve svých drážkách. L. Wolf našel svůj styl už dávno (svého času - dle dobových ohlasů - založený na citování Led Zeppelin; mimochodem co by to bylo za recenzi, kdyby se v ní toto jméno neobjevilo, že?) a v průběhu let jej jen mírně pozměňuje, obrušuje, leští anebo drhne. Zkrátka podle toho, v jakém je aktuálním rozpoložení. “Outlier” je spíše temnější nahrávka. Hned zaujme zastřený zvuk, hlavně neotesané bicí v čele s hlubokým šroťákem.  Zvuk je skladbám namíchán optimálně, technické parametry neřeším. Také použité rejstříky kláves zvuk a atmosféru alba citelně zahušťují. Kromě melancholicky laděných skladeb se na nahrávce vyskytují i ryze hard rockové, například “Let the Silence Talk”, která v úvodu nezapře svůj australský původ, ale i do nich se Kingdom Come daří propašovat trochu té své typické atmosféry. Kombinace klasických rockových riffů a melancholie vyvolané klávesami případně kytarovými efekty je ostatně u Kingdom Come dlouhodobou zbraní, s níž se umí sebevědomě ohánět. O expresivním vokálu frontmana nemluvě. Volbu Erica Förstera jako sólového kytaristy také nezbývá než pochválit. Eric vstupuje do skladeb velmi citlivě a nebýt faktu jeho statusu externisty, posluchač ani nepostřehne, že nejde o vklad samotného tvůrce skladeb.


Vybavuji si, že na některých starších albech Kingdom Come mám problém s nadbytkem pomalých písní. Např. “Twilight Cruiser” (jinak vydařená nahrávka) obsahuje ve své druhé části převážně pomalé věci, čímž album začíná splývat a zavánět nudou. Na “Outlier” je příjemné, že např. po klidnější “Holy Curtain” přichází svižná “The Trap is Alive” se šlapavou basou a úplně se vidím v americkým autě, jak uháním s tempomatem rovnou hájvejí. Nuda tedy nehrozí a to ani během následující “Skip the Cover and Feel” zavánějící jižanským rockem. Tempa písní jsou z větší části střední až pomalé, ale ve vhodných momentech se plyn sešlápne, takže je posluchač pořád ve střehu (dám příklad - svižná a elektrizující pasáž v druhé polovině “Running High Distortion”). Jediný slabý článek spatřuji v předposlední skladbě “Such a Shame”, která je jednoduše nevýrazná (jaká to škoda, opravdu). Jinak se jedná o vyrovnané dílo, kterým se Kingdom Come sice nedostanou zpět na pozice dobyté v osmdesátých letech, ale své fanoušky, kteří svorně následují jejich hudební cestu až do současnosti, určitě uspokojí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky