Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kino - Picture

KinoPicture

Michal Z24.4.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Jakostní přehlídka prog rocku se špetkou AOR pompy. Překotných inovací a hitových trháků se nedočkáte. Síla alba tkví v jeho svěžesti, lehkosti, přirozenosti a muzikantském nadšení. V době nadprodukce je třeba oddělit zrno od plev. Tady se dostává čisté jádro.

Pátrání stylem neodbytného detektiva Colomba po chutné prog rockové stravě jsem narazil na all star projekt Kino, který už od počátku dává tušit, že jeho tvorba nemůže býti špatná a znalý posluchač si přijde na svoji odměrku prog vitamínů. Místy již ohleděných, ale zkrápěných živou vodou. Celek působí opravdově a příjemně.

 

Představme si stručně nic neříkající název projektu Kino, který zplodil album „Picture“. Jeho podmnožiny tvoří v hudebním světě profláklá jména. Největší otěže na sebe pobral kytarista John Mitchell, ze světa známého uskupení Arena. Na albu Picture na sebe nečekaně přibral i sólový zpěv. Další velké jméno je zalisované do paměti všem fanouškům Marillion – baskytarista Peter Trewavas. Rytmickou sekci doplňuje bývalý bubeník Porcupine Tree - Chris Maitland. Složení uzavírá klávesista John Beck, působící v málo známých It Bites (dále jej zdobí spolupráce s Johnem Wettonem,  Unicorn Jones, Alan Parsons, a Chrisem Normanem).

 

Toliko představování ostřílených borců. CD obsahuje 55 minut kvalitního prog rocku, příchutě velmi letící v druhé polovině 90. let, 20 století. Album je uchopitelné ze směru, odkud jednotliví protagonisté pocházejí. Na ploše celého alba najdeme spoustu třecích a překrývajících se ploch, odkazujících na původní působiště všech zúčastněných - bohaté menu nálad, výrazových prostředků a celkově plný vychytaný zvuk.

 

Nebudu chodit kolem prog kaše a průměru a skočím rovnou k tomu nejlepšímu a nejreprezentativnějšímu na celém CD. K nalezení je ihned pod číslem jedna – Losers Day Parade”. Nádherná suita, na ploše devíti minut je natěsnáno vše, čím prog rock v letech 1990-2000 prošel. Nadšení a feeling této skladby včetně rozmanitosti a nápadů, připomíná milníky doby nedávno minulé (Flower Kings – „Space Revolver“/ Spock´s Beard – „Day For Night“, „V“ / Transatlantic – „Bridge Across Forever“). Tvůrci alba „Picture“ jistě tuto dobu sledovali velmi důkladně a především se na ní i aktivně podíleli. Své zkušenosti a skladatelský cit s nadhledem a dobrým vkusem promítají do všech skladeb. Největší intenzitou na vás však bude působit zmiňovaný odzbrojující našlapaný otvírák.

 

O zvuku se není třeba bavit, je nádherný – přesně dle nejlepších tradic stylu, tohle si pánové bez problémů ohlídali, vše podstatné je dokonale slyšet, včetně stmelující úchvatné baskytarové hry. V některých momentech mohou být nepřipravení prog labužníci odstřeleni zvukovým atakem, včetně razantního okřiknutí, ale berte to jako ostré papričky, pro decentní vyvážení chutí na celé pizze.

 

Co je trochu mrzuté, je mírné sklouznutí k AOR rocku s lacinými pop melodiemi. Beru to jako odlehčení a vyklusání se po prog rockovém dostihu. Ale abych nehaněl příliš vynuceně, i v těchto AOR hustých oparech se najde spousta zajímavých momentů, kytarových řešení, nebo klávesových rejstříků, tudíž nelze mluvit o podřadnosti, podbízivosti a lacinosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky