Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Kinski - Cosy Moments

KinskiCosy Moments

David12.7.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nový začátek? Jo, dost možná. Cosy Moments ovšem není totální revolucí, ale spíše završením jedné dlouhé, evoluční linie, jejíhož konce většina kapel vůbec nedosáhne.

Úplně noví Kinski! A když říkám úplně, myslím tím úplně. Kinski se nikdy nebáli hledat, bádat a křížit. Garáž byla všudypřítomná, těžiště jejich soundu přesto vždy leželo namočené hodně hluboko v post rocku. Ovšem už na předchozí Down Below It´s Chaos se obvyklá porce rozmáchlého, rozhrkaného tydlikání dostává ke slovu poněkud s potížemi. Jednoduché, přímočaré songy, některé navíc podpořené hlasem Chrise Martina, pomalu ale jistě přebírají vůdčí úlohu…

 

A co pánové a paní rozvrtali před šesti lety, na Cosy Moments dotahují do vítězného finiše. Žádné sáhodlouhé budování atmosféry, několikaminutové předehry, rozehry, mezihry, koncohry. Kinski se s ničím dvakrát nemažou a sází jednu hitovku za druhou. Hned tři skladby našťouchali do dvou minut a víte co? Jsou naprosto boží! Jednoduché, úderné, přímočaré. Lepit další opakovačky, nabalovat mrtvou váhu? Blbost!

 

 

Poprvé v historii převažují zpívané songy a jen škoda, že k podobnému kroku Chris Martin nesebral dost odvahy už v minulosti. Jednomu se ani nechce věřit, že takovou desku natočila kapela začínající jako téměř výhradně instrumentální těleso. Co dokonale pohnojili mladí a nadějní Long Distance Calling, Kinski dávají levou zadní a s prstem v nose.

 

Nový začátek? Jo, dost možná. Cosy Moments ovšem není totální revolucí, ale spíše završením jedné dlouhé, evoluční linie, jejíhož konce většina kapel vůbec nedosáhne. Ať už v důsledku vlastní neschopnosti nebo strachu bránícího vystoupit z bezpečí svého stínu. Keep moving, don´t look back!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Radek Martínek / 20.11.12 10:06

Pro mne jednoznačně jeden z top5 favoritů na desku roku 2012. Vyjímečné dílo jednak v diskografii Gojiry jako takové, nadprůměrné v zástupu následovníků. Pravda, není to žádný pokračovatel The Way Of All Flesh. Hodně se povolil plyn (až na vyjímky), je to podstatně více melodické, smazalo to občasnou větší podobnost s Messhugah. Kapela složila obrovské, velké až epické fláky. Je to stále syrové, nervní, roztěkané a jsou tu protirytmy. Hodně přibylo vokálních efektů a zpěvu celkově. Výsledek považuji za naprostou špičku - kapela dospěla v těleso, které umí napsat skvělé, vysoce technické skladby a s úžasným nadhledem je pak zahraje. Ačkoli je to opět silně depresivní deska, cítím v ní radost z hraní a nadhled, jaký jsem z ničeho už delší dobu neslyšel. I proto s recenzí naprosto souhlasím.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 15.7.13 19:29odpovědět

...je to dobré, tohle mi chybělo. :-)

Jirka D. / 15.7.13 8:46odpovědět

Tohle je dobré, rock'n'roll forever...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky