Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Körgull The Exterminator - Metal Fist Destroyer

Körgull The ExterminatorMetal Fist Destroyer

Bhut24.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Posluchači, kteří holdují svižné bezmyšlenkovité jízdě, si na této desce smlsnou, jen co je pravda. Konzervativnější tvorové budou zase nažehleně stát opodál a nevěřícně kroutit hlavou. Vytáhněte džínovinu ze šatníku a opatřete jí další nášivkou. To si zas jeden provětrá klouby, obratle a uroní nejednu kapku potu…

Ano, i ve Španělsku vznikají svědomité thrash metalové kapely. Ovšem v případě Körgull The Exterminator můžeme hovořit o thrash black metalu. Jste zarytí thrasheři a název je vám povědomý? Zapátrejte v druhé řadové desce Voivod, kde se titulní song jmenuje… no, jak asi. Ale zpět k naší kapele, která letos do světa vypouští svou třetí řadovou nahrávku Metal Fist Destroyer.

 

Do styku s kapelou jsem přišel už před třemi lety, při vydávání alba War Of Voivodes, které bylo docela vyhlazující. Dnes se nám rozkrývá další čistě parádní deska, která nezná rychlostní limity. Jakkoliv Körgull The Exterminator odkazují na své vzory Voivod, tak vězte, že příliš od nich nekopírují. Mají takový svůj xicht a výraz, i když pravdou zůstává, že od svých idolů se učí, půjčují si a podobně; ovšem stále zůstávají svoji. Předešlá léta kapely měla spíš blíže k zmíněnému black metalu, kdežto dnes už doznáme jen špinavý thrash. Ale to nám může být veskrze jedno. Tady se totiž nehraje na nějakou čistotu, tady se moshuje. Špína, která z alba čiší, se valí v podobě drceného kamení, které místy připomíná makadam, jindy zase štěrk. Tady se nehladí, ale tluče, křičí, řeže, rdousí. Asi jste už pochopili, že je to jízda jak bič. Inu, nemůžu to desce odepřít.

 

Samo sebou že nezůstaneme jen u toho, že je to všechno jen sypanice kvalitního rozměru, ale přiblížíme si i jisté detaily. Tak třeba není od věci se zaměřit na zvuk nahrávky. Tentokrát myšleno ve smyslu nalazení nástrojů. Totiž každé to ostruněné dřevo má svůj ojedinělý výraz, který je pro daný žánr specifický a na výsledném dojmu přidává i několik nostalgických kapek, které odkazují právě na vzory této odnože. Nemá takový ten soudobý druh boostru, či ryze křišťálový punc, ale lehce garážovitý odér. V tom se dokonale skví podstata thrash metalu. Dochucovadlem je v tomto případě slovutný black metal, který výsledný produkt poněkud začerňuje a dává mu tmavších kontur. To neznamená nějakou degradační informaci, nýbrž jistý druh originálněji působícího vzezření. Díky pozornosti, jež na sebe nástroje poutají svým zvukem, dávají záminku i k rozkrývání a zaposlouchání se do jejich řeči samotné. Takže si nemyslím, že někomu unikne báječné sólo, strhující cirkulární riff, nebo mrtvolné předení baskytary. Rytmus bicích by nejlépe vystihl soudruh poručík Troník. V neposlední řadě je nutné se zamyslet na odkazy jednotlivých písní. Ty sice zastávají klasická thrash metalová témata, ovšem závěrečným songem (míněna skladba číslo 12, jelikož tou končí vinylová verze, kdežto na CD je ještě o jeden bonusový kousek více) kapela vzdává dvojsmyslný hold. Skladba totiž nese jméno kapely, čímž se rázem dostáváme k tomu, co jsem tvrdil v prvním odstavci. Jedná se tedy o coververzi na již několikrát vzpomínanou smečku Voivod.

 

Posluchači, kteří holdují svižné bezmyšlenkovité jízdě, si na této desce smlsnou, jen co je pravda. Konzervativnější tvorové budou zase nažehleně stát opodál a nevěřícně kroutit hlavou. Vytáhněte džínovinu ze šatníku a opatřete jí další nášivkou. To si zas jeden provětrá klouby, obratle a uroní nejednu kapku potu…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky