Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nic. Novou Kylesu poslouchám už přes měsíc, teď jsem ji sjel dvakrát po sobě, udělal si poslední poznámky a snažil se pochopit, co ve mně má tahle deska zanechat. Nepochopil jsem, zůstaly jen ty poznámky a mezi nimi se to superlativy zrovna nehemží.

Aby bylo jasno hned na úvod – Kylesu mám rád a jejich starší tvorbou se nechávám týrat celkem s chutí, a to dokonce i předchozím albem, které se u mnohých fanoušků nesetkalo zrovna s nadšenou reakcí. Líbí se mi a líbit se mi bude. Doufám. O „Ultraviolet“ nemůžu napsat, že by se mi nelíbilo, ono prostě hraje, skončí a nic ve mně nezanechá. A to jsem si už dříve zvykl na věci, které bych u druhých odpouštěl jen se skřípěním zubů. Třeba ten jejich zvuk (a teď nemyslím slisovanost v duchu Loudness war). Takový ten zvuk, který v sobě má jakousi majestátnost, hall-efekt, jak kdyby kapela hrála v tovární hale, a přesto je zastřený a zamlžený, jak kdybyste poslouchali přes zeď. Ta jeho hutnost, připomínající léty udusanou hlínu na mlatu, ke Kylese patří a komukoliv jinému byste ji přičetli k tíži. A na „Ultraviolet“ se jde ještě dál, ještě houšť.

Dokonce jsem si zvykl i na zpěv Laury Pleasants, která vůbec neumí zpívat a čím čistější polohy se snaží dosáhnout, tím víc je to slyšet. Ještě na „Static Tensions“ její přednes připomínal letitého notorika (snad kromě „Runing red“), ale už na „Spiral Shadow“ došlo k významnějším „čistým“ konfrontacím a dojmy byly hodně hořké. Zvykl jsem si, dokonce našel zalíbení. Na novince se jde ještě dál, respektive jejímu hlasu se dostává stále většího prostoru, i když na mnoha místech více méně dotváří celkovou atmosféru, než že by se chytal prvních houslí. Ale když se chytne, začínám se vrtět v křesle.

Čert ale vem hlas Laury a produkci alba, v případě novinky jde totiž o úplně něco jiného, a to o skutečnost, že se nemůžu dopídit dobrých nápadů. Některé skladby prolétnou éterem (typicky „What does it take“) a nezůstane po nich ani trocha smradu. Není čeho se chytit, rezonance nulová, myšlenky mi letí úplně jinam a to není dobře. U dalších („Long gone“ nebo „Steady brakedown“) mi na patře hořkne pachuť recyklace a klidně bych k těm dvěma jmenovaným mohl přidat další. Úvodní skandovaná „Exhale“, s kytarou podladěnou snad nejvíc v historii Kylesa, jde úplně mimo. Dokonce ani tak oblíbená alibi formulka o tom, že „vše už tu bylo, ale pořád je to ta stará dobrá Kylesa“, která mě napadá u klipovky „Unspoken“, mě nějak neuspokojuje a pohled na hnusný obal zabíjí zbytek nadějí. Uf, teď si říkám, že už sklouzávám někam, kam nechci, takže další a poslední odstavec.

Pod celou tou kritikou se asi skrývá jedna jediná myšlenka a to, že i přes všechny vkládané naděje, přes dost silnou podporu vydavatele (stačí mrknout na bohatost edicí) a přes veškerou dobovou módu, vydala Kylesa svoje neslabší album, které sice převálcuje velkou část žánrové konkurence, přesto na svou vlastní historii nestačí. Album letí z reproboxů bez zanechání silných dojmů a pokus o zvrat závěrečné hymny „Drifting“ přichází velmi pozdě.